Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Býti monarchou není snadné: majestát lecčemus brání, a proto už od středověku existovala ctihodná instituce šaška. Bývala to osoba, moderním jazykem řečeno, pro trvalou duševní poruchu trestně neodpovědná, která tak mohla panovníkovi říkat to, co by, řečeno svéprávným, zakládalo crimen læsæ maiestatis, ale co přesto panovník chtěl a potřeboval slyšet. Pokračovat snad nemusím, náramně hezky popsáno to máme třeba u Shakespeara.

Šašecí živnost obnovila hlava českého postkomunistického státu, jenže jaksi naopak: Petr Hájek není osobou, která by pod ochranou imunity blbství říkala nevhodné a potenciálně trestné věci svému vladaři, nýbrž tím, kdo vyslovuje kontroversní myšlenky namísto presidenta a ten je pak podle reakce veřejnosti buď přijme nebo se od nich distancuje a Hájka spolu s rozvášněným davem za jeho prostořekost verbálně nakope do zadnice. Takže šašek naruby – antišašek.

V tomto světle je třeba vidět i poslední hradní affairu, vyvolanou možná jen potřebou odvést pozornost od australské ostudy. Klaus i Hájek dobře vědí, že typický volič, pivní tatík nebo, jak jej druhdy výstižně denotoval expremier Topolánek, české vepřo-knedlo, se bojí Němců, má komplex z Rusů a Američanů, pohrdá Slováky, Poláky a Ukrajinci, vůči Židům je podezřívavý, nesnáší cikánské parasity, k intelektuálům (kteří stejně všichni vystudovali za dělnické peníze) má aversi a buseranty teda fakt nemusí, a v tomto směru nelze proto šlápnout vedle: když se k tomu přidalo nepříliš hradnímu narcisu nakloněné a ne dost servilní chování pražského primátora, jenž nahradil Klausova milovaného patolízala Béma, mohlo se takříkajíc spojit příjemné s populárním. Tak příjemné s tak populárním, že místo rituálního nakopání se tentokrát his master's voice dostalo podpory a pochvaly.

Výsledkem je trapas a další ostuda, a pro Klause to znamená, že mu bude na Západě zavřeno ještě víc dveří, než doposud. Cestu k srdci a hlasu českého voliče si ovšem Klaus nepochybně našel. A když by bylo nejhůř, mohou příště s Hájkem říct něco peprného proti Cikánům.

22 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 4412

Je doba mediální a zaujmout je stále složitější. There is no such thing as bad publicity: zatímco Oscaru Wildovi stačilo k vyvolání skandálu výstředně se obléct a přihlásit se k homosexualitě, dnes musíte, aby si vašeho psaní někdo všiml, postřílet několik desítek nevinných lidí. Ale ne zase příliš moc, to by se mohlo stát, že by vás místo toho začali uctívat a stavěli vám sochy, tak jako tolika masovým vrahům před Andersem Breivikem.

Ano, přiznávám, norský terorista přiměl i mě, že jsem si jeho nejslavnější dílo, manifest 2083 – A European Declaration of Independence stáhl a část z něj přečetl (pro referenci vystavuji). Spis má cca 1500 stran a je z větší části kompilací jiných prací.

Ačkoli hned v úvodu autor tvrdí, že je proti jakékoli ideologii, valná část spisu má čistě indoktrinační, ideologický charakter, snažíc se přivést čtenáře k přesvědčení, že Evropa čelí hrozbě nezvratné islamisace a jejím národům hrozí ztráta národní identity v důsledku nekontrolovaného přílivu imigrantů, především z muslimských zemí.

Tomu se pokouší zabránit v r. 2002 ustavený, resp. obnovený, řád templářů, Pauperes commilitiones Christi templique Solomonici (Chudí spolubojovníci Krista a chrámu Šalamounova), který by měl v první fasi své rekonquisty prostřednictvím rytířů-soudců (Breivik užívá termínu Justiciar Knights) vykonávat popravy osob, které se na evropských národech provinily. Tyto sumárně odsouzené dělí do čtyř tříd, zrádce kategorie A až D, přičemž trestu smrti bezvýhradně podléhající kategorie A a B mají tvořit cca 0,1 % evropské populace. Hle, v porovnání s Leninem nebo Hitlerem je Breivik vyloženým humanistou…

Velký prostor je věnován výkladu o násilném a nenávistném charakteru islámu a o tom, jak je toto náboženství pro tradiční evropské hodnoty nebezpečné. Paradoxní ovšem je, že protizbraní, jíž chce Řád islámskému dobývání kontinentu čelit, je něco, co nese všechny znaky teroristických činů džihádistů: ovšem až na oněch 72 panen huri, které Breivik rytířům-mučedníkům, položivším ve svaté protimuslimské válce život, slíbit nemůže.

Nejdůležitější otázkou je, nakolik mohou Breivikovy myšlenky oslovit dnešní krajní pravici. Základní apel je patrně zcela mimo hru: tak jako nenašel své následovníky americký Unabomber, jehož životem a dílem se Breivik zjevně inspiroval, stěží se najde mnoho těch, kteří by se po vzoru norského bojovníka za bílou rasu ozbrojili samopalem a šli pro své přesvědčení postřílet několik desítek dětí anebo vyhodili do vzduchu některou vládní budovu.

Na straně druhé jsou tu ale tabu, která kultura politické korektnosti (již Breivik nazývá kulturním marxismem) a multikulturalismu vytvořila a jejichž dodržování může vést k tomu, že určitá, početně nikoli nevýznamná, část populace podlehne ideologii white-supremacismu: mnohé z toho, co se píše v Deklaraci, by přeloženo do češtiny získalo v těchto kruzích okamžitě obrovskou popularitu a bylo by to s malými úpravami použitelné jako ideový základ české národně socialistické pravice.

Obranou je podle mého názoru jedině otevřenost, protože demokracie, má-li fungovat aspoň tak špatně, jak funguje, nutně vyžaduje necensurovanou veřejnou debatu. Kriminalisace názorů a preventivní umlčování oposice vytváří ve společnosti napětí, jehož důsledkem nemůže být nic jiného než ztráta imunity k ideologické indoktrinaci.

Zakazují-li vám o něčem mluvit, tím snáz a nekritičtěji tomu uvěříte.

9 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3734

Ač konservativec, chápu nutnost občasných změn, a proto jsem, po období dvoutýdenní sladké letní nečinnosti, přistoupil k mírné reformě (v mezích zákona) i ve svém internetovém okolí.

Z tohoto blogu jsem odstranil – ostatně nikdy neaktualisovanou – Knihovničku, seznav, že tak intimní informace, jako co jsem přečetl a co se přečíst chystám, nemíním veřejně sdílet.

Ještě větší změnu jsem uskutečnil na Facebooku, kde jsem provedl dopoledne dlouhých nožů a bez milosti se odpřátelil se všemi, kteří mne otravovali svými hloupými posty (někteří s průměrnou produkcí více než 20 ks za den, že, paní Yveto!) nebo které osobně neznám a měl jsem tedy podezření, že jde o účet fiktivní. Několik dalších přátel má podmínku; to jsou ti, kteří sice píší zajímavě, ale několikanásobně častěji, než by odpovídalo presentovanému obsahu. Polepší-li se, mohou mými facebookovými přáteli zůstat – mají na to zkušební dobu do konce srpna.

2 komentáře
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 2094

Procházel jsem včera náhodou Libní, kolem Paláce Svět. Uvnitř se pohybovali bodří a odhodlaní, rusky a ukrajinsky spolu rozmlouvající muži s perlíky, majslíky a dalšími instrumenty destrukce, majíce se čile k dílu, a mne napadlo, že jdu kolem Světova paláce asi naposled. Tak jsem si ho aspoň, byť jen mobilním telefonem, na rozloučenou vyfotografoval.

Poprvé jsem libeňský palác pana Světa zaregistroval někdy v r. 1985, krátce poté, co jsem přišel do Prahy, a i když jsem znal Hrabalovu povídku Automat Svět, měl jsem za to, že je to místo veskrze literární, takže mne docela zaskočilo, že automat je skutečný, nevymyšlený. Později jsem párkrát zašel do kina Dukla, které v paláci fungovalo, a snad i na sekanou s bramborovým salátem a na kofolu do automatu, ale protože jsem s Libní neměl nikdy moc co do činění, zůstal pro mne palác místem, ze kterého jsem cítil mocného genia loci, ale s nímž jsem se spíše míjel.

Teď se dívám na fotografii a zjišťuji, že mi červené kachlíčky se zeleným pruhem a bílými písmeny, které jsou, řečeno s klasikem, tak ošklivé, až jsou krásné, budou chybět víc, než jsem se domníval, a to nejen kvůli Bohumilu Hrabalovi a Vladimíru Boudníkovi a Věře Chytilové, která přímo v automatu natočila některé sceny svého příběhu do Perliček na dně, ale prostě proto, že tak jako člověk nemůže získat nové staré přátele, nedá se postavit nový starý dům.

Ty stavby, které byly postaveny po válce, jako by důstojně stárnout nedokázaly: starý panelák ze 60. let je i dnes stejně ošklivý, jako byl po kolaudaci, a když v Liberci začali bourat Prior, neuronil jsem pro něj slzu, maje za to, že je jen s tváře města odstraňována architektonická bradavice. A kdyby bagry a buldozery srovnaly se zemí celé Jižní Město nebo sídliště Bohnice, šel bych je vítat chlebem a solí.

Palác Svět je ale jiný: ten byl jen jeden a bude mi na tom místě scházet.

9 komentářů
Kategorie: Architektura
Počet zobrazení: 4017

Milý stranický deníčku,
vím, dlouho jsem tě opomíjel. Bylo to arci jen proto, že jsem neměl, s čím bych se tvým stránkám svěřil. V naší straně probíhá nyní cosi jako zimní spánek. Po poslední volební kampani, na niž, myslím, budou s děsem vzpomínat ještě naši pravnuci, jsme do svého čela zvolili osobnosti, které nic nepředstírají a smířeny s tím, že vedou stranu-dvounulku, pevným krokem v našem čele kráčejí od porážky minulé k debaklu příštímu.

Měli jsme teď, pravda, blíže neurčený počet sněmů, avšak nedokáži ti přesně popsat, co se na nich projednávalo. Povšiml jsem si toliko toho, že bývalý kancléř resignoval a jeho nástupce zjistil, že stranická administrativa není takovou hračkou, jak si asi byl myslel, a tak nám bylo oznámeno, že počínaje příštím rokem se poplatek z údu zvyšuje z 500 na 800 korun per annum. Což chápu: jestliže jsme dříve u voleb dosahovali 0,05 %, výsledek 0,08 % se nemůže na finanční náročnosti stranického provozu neodrazit, a v ten šťastný den, kdy dosáhneme kupř. 35 %, bude třeba, aby – lineárně interpolováno – úd co úd přispíval každoročně do stranické kasy 350 000 Kč.

Taky, milý deníčku, máme nový program, moc pěkně a ušlechtile sepsaný, tolik krásných a velkých slov na tak malém prostoru aby jeden pohledal! Na našem webu sice ještě není, ale až bude, počteš si: třeba jak chceme zrušit registrované partnerství a protože jsme stranou humanistickou a nemíníme homosexuály přímo vyhubit nebo vyléčit, navrhneme novelu dědického zákona tak, abychom jim umožnili po sobě dědit. Také, obávám se, chceme obnovit domovské právo, aniž bychom ovšem věděli, co přesně to je, resp. bylo (ty jakožto deníček vzdělaný to ovšem víš, přečed si o tom minulý týden v mé žalobě).

I jakési činy se najdou, třeba teď jsme udělili cenu za propagaci komunismu (odcházejícímu) televisnímu řediteli. Nevím zcela přesně, za co, co ale vím, je, že anticeny mají smysl pouze jako zpestření a doplněk cen positivních, udělované samostatně působí sebestředně a hloupě. Co takhle udělovat takové ceny, které by si laureáti převzali, např. za boj proti komunismu, když už je zde tato obsese (za loňský rok by ji mohl dostat in memoriam Milan Paumer anebo Vojen Güttler)? Kdybychom rozdali pět takových cen, mohli bychom si dovolit udělit i jednu anticenu.

Budu, milý deníčku, končit, protože, jak vidíš, psaní do tebe mne jen zbytečně rozčililo: nemohu-li něco změnit, měl bych se naučit o to nezajímat. Strana mne nepotřebuje, já nepotřebuji Stranu, a tak můžeme v poklidu a ve vzájemném porozumění koexistovat. Jen těch osmi stovek mi přijde čím dál víc líto; ale co nadělám, politické vyžití není nikde zadarmo…

1 komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1605