Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Mám prostě smůlu. Přátelé bloggeři, ledva opustí město, potkávají UFO, případně řeší jiné problémy globálního dosahu, a já abych si themata k blogpostům takříkajíc cucal z palce.

Napíšu tedy o dvou kouscích hardwaru, které jsem si v posledních týdnech opatřil, a o zkušenostech s nimi.

Za prvé jsem si pořídil třicetipalcový monitor Dell U3011 IPS. Po třicítce jsem toužil dlouhou dobu, ale předchozí, téměř šest let stará čtyřiadvacítka HP LP2465 se ukázala nezničitelnou: jako konservativní člověk jsem nedokázal jen tak vyměnit věc, se kterou jsem byl plně spokojen.

Odhodlal jsem se tedy až letos a nelituji. Rozlišení 2560×1600 bodů je příjemné, bez problémů mohu pracovat se dvěma dokumenty vedle sebe, např. mít na levé půlce plochy otevřené napadené rozhodnutí a na pravé psát opravný prostředek proti němu, aniž bych musel cokoli přepínat, a i webová stránka vypadá v tomto rozlišení docela jinak než někde na netbooku.

Přímo nadšen jsem z možností textového terminálu: každý geek určitě uzná, že až rozlišení cca 300 znaků na 100 řádků dovoluje pracovat s Emacsem přesně tak, jak RMS mínil!

O poznání méně nadšen jsem z nového mobilu Nokia N9.

Ano, display telefonu vypadá opravdu báječně (přehled aplikací, nastavení, kalkulačka, kalendář, hodiny, magnetický kompas, GPS, minutky, měřič úrovně hluku, sklonoměr), do přístroje, který má 64 GB vestavěné paměti, mohu snadno zkopírovat celý spis a pohodlně v terénu pracovat s dokumenty, rychlý procesor mi určitě umožní vytvořit si pro telefon aplikace, o nichž se mi na předchozích přístrojích ani nesnilo, ale spokojen stále nejsem.

U N9 mi schází jednak možnost rychlého a pohodlného textového vstupu (hardwarová klávesnice, jakou měla Nokia N900, byla řešením jen zcela provisorním a z hlediska rychlosti a pohodlí neuspokojivým), a moderní dotykový display je snad dobrý na hraní Angry Birds, avšak neumožňuje mi pořizovat si pomocí stylusu náčrtky, např. v Xournalu, na což jsem byl z předchozího modelu zvyklý.

Zřejmě tedy, jakožto zapřísáhlý odpůrce notebooků, skončím u kombinace mobil+tablet: mobil se vrátí k původnímu účelu, a na tabletu budu dělat vše ostatní, co v terénu potřebuji, jak si to představuji už téměř deset let.

26 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 6059

Všem milým čtenářům svých blogů, po silvestrovských oslavách již vystřízlivělým, právě střízlivějícím i vystřízlivění očekávajícím či naději v ně aspoň chovajícím (ano, byla chyba gerundivum do češtiny nepřevzít, ale snad se to ještě dá napravit), přeji úspěšný a požehnaný nový rok 2012!

15 komentářů
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 3111

Co jsme se o sobě a o své společnosti dozvěděli během tří dnů běžného a tří dnů zostřeného smutku po skonu bývalého presidenta Václava Havla?

První a nejdůležitější poučení je, že v emotivně vypjaté době se v České republice suspenduje demokracie, že její atributy nejsou ještě zdaleka chápány jako esenciální, ale jen jako jakýsi nadstandard, který je obyvatelstvu poskytován pouze v klidných dobách, odměnou za slušné chování. Prakticky okamžitě po zprávě o Havlově úmrtí začalo platit mediální stanné právo: jeden velký zpravodajský server zastavil po dobu státního smutku diskuse zcela, druhý je začal moderovat, třetí zakázal diskuse pouze u článků týkajících se Havla, avšak všechny poskytovaly zpravodajství svou kvalitou a objektivitou jen málo odlišné od toho, co bylo produkováno komunistickou propagandou před 29 lety po smrti Brežněva.

Druhá lekce je neobyčejný stupeň iracionality a pseudoreligiosity, který je s Havlovou postavou v českém národě spojen. Pro mnohé zůstal V. Havel Vykupitelem, beránkem, který na sebe vzal náš hřích kolaborace a tím nás vykoupil, a přinesl nám ve své nekonečné dobrotě a lásce svobodu. Zdá se, že podstata havlovské legendy, spočívající v tom, že Havel nebyl politik, ale duchovní vůdce národa, ústavní guru, zakořenila a společnost i její media si ji už zcela internalisovaly.

Za třetí šokuje stupeň fabrikace konsensu, k němuž došlo. Ti, kteří by sebe sama bezpochyby ještě před týdnem označili za objektivní komentátory schopné zůstat kdykoli nad věcí (Palata, Šídlo, Peňás…), ve svých textech hystericky lkali jako staré panny, načež byl běžný občan šokován zjištěním, že opět, tak jako před Listopadem, patří k hrstce nespokojenců a jeho názor je proto irelevantní.

Nechme však stranou, co se stalo, a podívejme se, co to může, a velmi pravděpodobně bude, znamenat pro budoucnost.

Českou republiku čekají nebo mohou čekat nejrůznější krise, vesměs podstatně většího dosahu než je – v podstatě všemi předvídaný – skon churavějícího expresidenta.

Představme si třeba, jak by v takto demokraticky nastavené společnosti proběhl soudní proces o pozastavení činnosti KSČM: první den by media zavřela své diskuse a začala by chrlit zprávy a komentáře nazvané Tvrdé, ale nutné opatření, Tisíce občanů vyjádřily v centru Prahy podporu svým soudcům a Konečně na ně došlo: pozdě, ale přece. Po vyhlášení rozsudku by media zveřejnila průzkum veřejného mínění, v němž by zákazu komunistické strany vyslovilo podporu 75 % respondentů.

Nebo druhý příklad, jak by mohla vypadat měnová reforma (aka státní bankrot), k čemuž česká ekonomika ostatně spěje. Opět zákaz diskusí, oslavné články na Nečase a Kalouska, demonisace a ostrakisace všech, kdo snad s nezbytným opatřením pro ozdravění našeho hospodářství nesouhlasí, články o tom, že na vině jsou nezodpovědné levicové vlády, a průzkum veřejného mínění, podle něhož 80 % občanů vládní rozhodnutí chápe a plně podporuje.

Takto lze pokračovat dál ke krisím různé závažnosti: velký teroristický útok např. v pražském metru s desítkami obětí, úspěšný atentát na některého politika, eskalace nespokojenosti neromské většiny v ozbrojené potyčky s Romy, hrozba vojenské konfrontace se sousední zemí…

V polistopadové historii České republiky existuje jediný příklad, kdy k něčemu podobného magnituda došlo, a sice zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000, a i tehdy reagovala česká společnost a její media způsobem, který odpovídá uplynulému státnímu smutku.

To není dobré. To není po dvaadvaceti letech demokracie vůbec dobré…

51 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 5288

Píše G. Peters, že můj nekrolog Václava Havla je plytký. Má, domnívám se, pravdu, už při psaní jsem si uvědomoval, že omezení genrem a zásadou nihil nisi bene, již porušuji jen zcela výjimečně, povede k výsledku spíše rozpačitému. Prý podléhám mythologickému pojetí dějin. Tím si ovšem jist nejsem.

Pokusím se doplnit několik odstavců a myšlenek, které mne při psaní nekrologu sice napadly, ale které jsem nepokládal za vhodné a slušné do něj zařadit. Je to text málo uspořádaný, spíše thesovitý, přesto věřím, že u pozorného čtenáře svůj účel splní.

Číst dál... 36 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 6908

Napsal jsem, před dvanácti lety, docela neuctivě, do Gazety Wyborczej: Kdyby Václav Havel zemřel v roce 1991, byla by dnes česká krajina plná jeho soch, jeho jménem by se pojmenovávala divadla, ulice, vojenské jednotky, možná i celá města, Havlových myšlenek by se ve svých projevech dovolávali politici, do obecného povědomí by vstoupila nová klišé, jako národ Václava Havla, havlovské ideály a Havlův mravní odkaz. Dějiny šly ovšem jinou cestou.

Myslím si to i dnes, kdy se Havlův čas na tomto světě naplnil.

Spolu s Václavem Klausem byl Havel jednou ze dvou ianovských tváří českého národa: ztělesňoval to, jací jsme se chtěli vidět (ale jací jsme ani náhodou nebyli), kdežto Klaus vyjadřoval, jací jsme (ale jací jsme se za žádnou cenu nechtěli vidět). Zaostalý, zhrublý, dějinami uvláčený a okolím zčásti vysmívaný, zčásti ignorovaný národ potřeboval někoho, kdo byl jeho protipolem, kdo se zachoval tváří v tvář protivenství hrdinsky, koho celý svět obdivoval a kdo, kdekoli promluvil, zažíval ovace vestoje, kdo nehovořil o přízemních věcech, jimiž jsme žili, ale o transcendentnu, jež jsme si během desetiletí zotročování odmítali do svých životů vpouštět.

Živý člověk se nemohl tomuto ideálu a mythu nikdy vyrovnat. Nevím, nakolik si Havel uvědomoval, že jeho nesmírná popularita pramení nikoli z toho, jaký je, ale jací jeho obdivovatelé nejsou, a kloním se spíše k versi, že své legendě podlehl sám – což jej ovšem učinilo o to víc náchylným k manipulaci a klamu. Je možné, že člověk, který dokázal nejpřesněji reflektovat stav předlistopadové společnosti, tak paradoxně prožil posledních dvacet let svého života neschopen plné sebereflexe.

Jakkoli budou nad Havlovou rakví padat velká slova a odehrávat se pathetická gesta, domnívám se, že Havlova největší zásluha spočívá v jeho díle z disidentského období, v tom, jak popsal stav normalisační společnosti, ono každodenní asthma, v němž jsme se potáceli životem a jež z nás postupně učinilo, rozhodně po duchovní stránce, bezmála příslušníky jiného živočišného druhu.

Jeho presidentství je jistě presidentsvím úspěšným, a dozajista lepším než přízemní a trapná presidentura jeho nástupce, nemyslím si však, že by během něj svému národu dal tolik, kolik byl schopen a kolik od něj měl národ právo očekávat.

Proto soudím, že dnes zemřel velký a významný muž, ale jen průměrný státník a politik.

51 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 7188