Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Tato anglická frase mi vytanula na mysli při čtení rozsáhlé reakce Jaromíra Štětiny na archivní materiály, jež ho usvědčují ze spolupráce se Státní bezpečností.

Štětina, podobně jako jeho dobrý přítel Yekta Uzunoglu, sice dokáže dlouhé hodiny poutavě vyprávět o vlastní velikosti, ale když začneme řečené porovnávat s jinými, věrohodnými zdroji, fakta jaksi přestávají sedět a příběh nezvoní.

Jaromír Štětina píše o tom, že v 80. letech byl evidován StB jako nepřátelská osoba, že jeho semináře sledovali pánové v raglánech a nejednou ho sebrali a odvezli do kachlíkárny – a také že komunistické tajné policii spolupráci odmítl. Archiv bezpečnostních složek ovšem k jeho osobě eviduje jediný svazek, a to ten, jehož podstatný obsah jsem zveřejnil, a žádný jiný není evidován ani v Pencových seznamech. Nejde o to, že by tyto ostatní svazky byly skartovány, ale o to, že nikdy nebyly založeny a zaevidovány v databasi EZO, kterou mám důvod pokládat za relativně velmi kompletní přehled osob, o které se StB kdy zajímala.

A v tomto jediném dochovaném svazku se píše něco podstatně jiného; je v něm Štětinův vlastnoruční úpis i informace, které s jeho současnou versí nehrají: kupř. o tom, že dnešní antikomunista vstoupil do KSČ v r. 1963, nikoli až ve druhé polovině 60. let, jak nyní tvrdí.

Řečeno právnickou terminologií, senátor Štětina neunesl důkazní břemeno: jeho tvrzením nemohu věřit, protože nejsou opřena o žádné důkazy a s těmi důkazy, které k disposici jsou a které jsem, sine ira et studio, zveřejnil, je nelze logicky propojit.

Nebo ještě víc polopatě: senátor Štětina lže.

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1776

Milý pane Pecino,
prosím, abyste k článku Senátor Štětina byl spolupracovníkem StB uveřejněném na Vašem blogu Slepecká hůl přidal dále uvedený komentář. Je to část mého životopisu uveřejněného na mých stránkách www.jaromirstetina.cz i jinde. Neobjevujte Ameriku. Jen bych si dovolil upozornit, že jsem byl v sedmdesátých letech veden u StB jako prověřovaná osoba a v osmdesátých jako nepřátelská osoba. Jsem dost pyšný na to, že jsem spolupráci s StB odmítl.

Děkuji a zdravím.
Jaromír Štětina

Číst dál... 28 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 74808

Tak tenhle hrdina je snad nejvýraznějším příkladem polistopadového politického kýče: neohrožený novinář, nelomený antikomunista, chodící slovníková definice osobní statečnosti a zásadovosti. Díky Českou televisí a spřízněnými medii uměle vytvořené popularitě se dostal do Senátu, a tam za své thema zvolil boj proti komunismu, zejména pak tažení za zákaz komunistické strany. Jméno našeho hrdiny: Jaromír Štětina.

V kontextu divné doby, již žijeme, snad ani nepřekvapí, že ve skutečnosti to byl – udavač.

Spis, který je Archiv bezpečnostních složek ochoten ke Štětinovi badatelům předložit, je značně kusý; vlastně ho tvoří jediné, ani ne z poloviny zaplněné okénko na mikrofiši. Obsah přesto stojí za to.

Štětinovy oplétačky se Státní bezpečností začaly 11. února 1977, kdy již zavedený tajný spolupracovník, jakýsi František Sláma, krycím jménem Alex, Štětinu udal, že si na svém pracovišti opisoval část prohlášení Charty 77.

StB si Štětinu předvolala. Ten se ke všemu doznal, a ihned estebákům práskl několik svých kolegů, kteří údajně mohli ideologicky závadný text do podniku přinést. Nedosti na tom: téhož dne Štětina podepsal prohlášení mlčenlivosti a také vlastnoručně sepsaný vázací akt. StB mu poté založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec.

Ve spisu je dále kopie Štětinova životopisu a přehled jeho zahraničních cest. Nijak zvlášť zajímavé čtení, snad jen ve světle Štětinových protikomunistických iniciativ nemusí být bez zajímavosti dozvědět se, co si o KSČ myslel dnešní bojovný senátor před 33 lety: Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současně třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Poslední významnou listinou je návrh na uzavření svazku, neboť o informátora Štětinu projevila zájem I. správa FMV – tedy rozvědka, a ta si proto veškerou dokumentaci k němu převzala.

Nejpozoruhodnější na celé záležitosti je, že o Štětinově spolupráci s komunistickou rozvědkou neexistuje v dostupné části Archivu bezpečnostních složek jediný záznam, dokonce ani zápis v registru svazků. Že by si rozvědka jeho materiály vyžádala, a aniž by se ochotného tajného spolupracovníka, který se sám dobrovolně kompromitoval už při prvním kontaktu, jakkoli pokusila využít, odložila je ad acta? To je divné. Pravděpodobnější se jeví možnost, že Štětina byl v té době blokován ještě odjinud, z míst, s nimiž se ani v StB nediskutovalo, a tato jeho ochrana mimo jiné způsobila, že Štětina směl dál jezdit do zahraničí a trpět pod komunistickým jařmem způsobem, který dnes tak rád a tak dojemně popisuje…

Aktualisováno.
Reakce Jaromíra Štětiny.

45 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 36282

Má dílo Karla Čapka vůbec co říct dnešku? ptá se Jan Čulík v Britských listech v polemice s názorem svého někdejšího kolegy Roberta Pynsenta.

Stěží, odpověděl bych, Čapek ve srovnání se svými evropskými současníky Bulgakovem, Proustem, Joycem, Mannem nebo Feuchtwangerem neobstojí literárně a z hlediska současné světové popularity jej zastiňuje i jeho vlastní krajan Jaroslav Hašek, o českých autorech německého jazyka té doby ani nemluvě.

Karel Čapek patří k těm nečetným osobnostem, které si paradoxně udržely popularitu díky komunistické diktatuře: ačkoli byl Čapek komunistickými ideology a kulturtrégry vždy vnímán spíše jako škodná, komunisté vznikající čapkovský kult po válce převzali a pokusili se Čapka upravit k obrazu svému, aniž by mu ovšem ubrali auru autora zakázaného a tedy čtenářsky nanejvýš žádoucího (Čapek přirozeně nebyl jediný, komu komunistická diktatura a její censura zajistily do jisté míry nespravedlivou popularitu a slávu: jmenujme třeba Václava Černého, Jiřího Pelikána, Miladu Horákovou a v prvé řadě ovšem T. G. Masaryka).

Kuriosní je, že zakázán byl přitom jen zlomek jeho díla, fakticky jen essai Proč nejsem komunistou a Hovory s TGM, vše ostatní bylo k mání ve veřejných knihovnách i v reedicích. V 80. letech tak mohly vyjít téměř kompletní, několikasvazkové Čapkovy sebrané spisy: už to by nám mělo být varováním.

Základním rysem Čapkova psaní je určitá pohodlnost spojená s naivitou, zčásti arci jen předstíranou: Čapek se nikdy nechtěl zabývat světem v jeho meziválečné složitosti, nebyl ochoten psát o thematech, která hýbala první republikou, raději se uchyloval do bezpečného, nekonfliktního světa prostého člověka a jeho všednosti. Miloval popularitu a proto nikdy nenapsal nic, čím by své čtenáře mohl popudit – jaký to kontrast s takovým Durychem, Demlem nebo Rádlem! A ovšem: kdo zná dnes jméno posledně jmenovaných a kdo zná Čapka… Byla to tedy politika, která se vyplatila.

Čapkovo dílo je starosvětské v tom smyslu, že hledá oporu v mravním rámci starého mocnářství a v katholicismu, avšak nebyl by to Čapek, kdyby měl odvahu to sobě i čtenářům přiznat. Jeho knihy a divadelní hry jsou v tomto směru nesnesitelně didaktické, nebo, chcete-li, řekněme s Pynsentem, přímo školometské. Jde v nich o hledání zhrouceného řádu, avšak bez reflexe toho, kdo starý řád zničil a když zjistil, že jej nemá čím nahradit, nabídl místo něj lež a historický mythus.

Celé Čapkovo dílo je vlastně o hledání ztraceného řádu: proto je v jeho knihách tolik místa věnováno železnici a lidem kolem ní, a také policii, resp. četnictvu; právě to jsou jeho nejviditelnější a nejpevnější symboly.

Říká-li se, že každý spisovatel píše celý život jednu a tu samou knihu, o Čapkovi to zdánlivě neplatí, avšak to je důsledkem jeho thematické povrchnosti: Čapek ve skutečnosti neměl o čem psát, jeho konformistická a falešná hodnotová východiska způsobovala, že svůj velký román, opus magnum, nikdy nenapsal a napsat ani nemohl.

Čapek byl příliš devotní a služebný, než aby se odvážil pravdivě reflektovat svůj svět a svou dobu, a to je důvod, proč jeho dílo vnímáme dnes nejvýš jako národní relikvii, a jeho autora jako svého druhu literární mumii neschopnou oživení.

Zajímavé je srovnat v této souvislosti Čapkovy knihy zabývající se, byť spíš tangenciálně a okrajově, Čechy a českým osudem, se dvěma romány, které jsou v tomto směru nepřekonány: Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí a Hrabalovým Anglickým králem.

Posledně jmenovaná díla jdou na samu dřeň problému tam, kde Čapek zůstává na povrchu a kde nahrazuje reflexi unikáním, útěkem do útulného světa dětství a idealisované malosti; kde Hrabal obviňuje Čechy z neschopnosti dospělého pohledu na svět a na sebe sama, tam Čapek skutečně uhýbá stranou, takže jeho vztah k Hrabalovi je vztahem pacienta k diagnostikovi.

Podobně nelichotivě vychází i srovnání s Kunderou, který ve svém románu zachytil s precisností vědce sledujícího mikroskopickou kulturu rozpad hodnotového systému a morální hnilobu společnosti; Čapek namísto toho, aby popsal, co se děje kolem něj, vysvětloval – byť živým, dodnes poutavým způsobem a krásným jazykem – jak správně pěstovat krokusy.

Je to tedy trochu smutné výročí, a lze souhlasit s Čapkovou sestrou Helenou Koželuhovou, že Karel své nadání z velké části promarnil. Hodnoceno moderní optikou nebyl Karel Čapek – bohužel – ničím víc než svého druhu Jaroslavem Dietlem první republiky, jehož dílo přežilo jako zdánlivý národní monument jen díky shodě šťastných náhod.

6 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 4002

Do levého sloupce jsem doplnil widget Knihovnička.

Komentovat můžete u tohoto postu.

14 komentářů
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 39910