Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Je to sociologický fenomén, jenž se přiházívá s nápadnou pravidelností a nastupuje s úporností tak výraznou, že lze jen stěží přijmout domněnku, že za jeho manifestacemi nestojí více než pouhá náhoda. Mám na mysli nemoc šílených bloggerů: opakovaně se vyskytující období, v němž blogger svou frustraci ze světa (eventuálně ze svého pociťovaného bloggerského neúspěchu) vtěluje do kampaňovitých tažení proti debatérům na svém blogu.

Manifest nenávisti k diskutujícím publikovalo před časem Jiné právo, a i když to není text, na nějž by autoři blogu mohli být sebeméně hrdi, zůstal jako svébytný kodex diskutéra vystaven na hlavní stránce blogu dodnes. Není divu, že autorem pamfletu je Michal Bobek, jenž je, řečeno s klasikem, právník sice jen prostřední, ale zato dobrý a bedlivý censor.

Stejnou nemocí ochuravěl nyní i majitel blogu Lucerna wikipedie, jenž si říká Guy Peters. Jeho stav je vážný, prognosa nedobrá.

Soudím, že v obou případech jde o nepochopení významu internetových diskusí, a zároveň o vyvěrající proud bloggerova inherentního narcismu. Diskuse nebudou nikdy dosahovat úrovně samotných blogpostů, jejich význam je jednak v tom, že skýtají bloggerovi jakkoli zkarikovanou, ale validní a cennou zpětnou vazbu, jednak přidávají nové informace a úhly pohledu, čímž blogpost obohacují.

Je na bloggerovi, aby diskuse na svém serveru předběžnými i následnými zásahy reguloval, je-li to nutné, i moderací (výběrem komentářů ke zveřejnění). Pokud to dělá dobře, bude odměněn vzkétajícím a čtenářský zájem vzbuzujícím blogem. Pathologické výlevy podobně těm shora citovaným nejsou diagnosou diskutujících, nýbrž primárně samotného bloggera, který svou odpovědnost neunesl a spíše než nad internetovou spodinou by se měl zamyslet sám nad sebou.

4 komentáře
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 10460

Společnost Nowaco, dovážející do České republiky rybí produkty, jakosti vesměs nevalné, za ceny nicméně evropské až evropsky-nadstandardní, nakoupila zásilku uzeného lososa v kvalitě ještě o poznání nižší než do té doby; proto změnila obal, takže zákazník vidí na výrobek jen malým okénkem, z něhož si o změně obsahu neudělá představu, a – minimálně poprvé – se nechá napálit a nekvalitního lososa si koupí. Očekávat se dá, že při příští optimalisaci bude okénko odstraněno zcela a zákazník místo miserného produktu uvidí jen jeho nakašírovanou fotografii. V České republice se tomu říká marketing, v civilisovaném světě podvod.

Nechci ovšem psát o lososech ani o nesolidních dovozcích, ale o politice. Na Nowaco mne přivedla plošná P.R. masáž provázející jakési o tomto weekendu konané zasedání strany TOP09. Jde tam o to samé: nevábný, tradičně zkorumpovaný lidovecký obsah byl zataven do nové folie s fotografií usměvavého, bodrého knížete Schwarzenberga, a čeká se, jestli se spotřebitel nachytá a hru na novou, lepší a poctivější politiku neprohlédne.

Patrně to vyjde: kdyby se pořádal evropský championát, který národ je schopen uvěřit největší pitomosti, a to jak absolutně, tak v přepočtu na jednu korunu investovaných marketingových nákladů, neměli by Češi spolu se Slováky konkurenci: jejich historické výkony v tomto oboru jsou imposantní a na české a slovenské poličce se dosud stkvějí trofeje jako Komunistický volební program '46, Socialismus s lidskou tváří '68, Nejsme jako oni '89, Vaše kuponová knížka volí pravici '92, Nejsme jako my aneb Unie svobody '97 nebo Naším největším nepřítelem je Evropská unie '05, tak proč by, u všech ďasů, neměla uspět tahle nová KDU-ČSL s Bifidus activ!?

8 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2592

Můj milý stranický deníčku!

Usedám dnes k Tobě po delší odmlce, způsobené tím, že k absolutní neviditelnosti veřejné připojili naši straničtí orgánové v posledních týdnech a měsících i pasivitu interní, uchýlivše se již zcela takříkajíc do vnitřního oboru: ano, už je to tak, stali jsme se politickou stranou zvnějšku i zevnitř dokonale virtuální.

Zpráva, již jsem dnes zvěděl, mne však nutí podělit se s Tebou ještě začerstva: naše Strana se nezúčastní ani dalších voleb, a jak asi tušíš, milý deníčku, učiníme tak z pohnutek vrcholně ušlechtilých. Velký volební zisk, kterého bychom dosáhli, ale který by přesto na místo v nové sněmovně asi nepostačoval, by totiž posílil ČSSD a KSČM, což nemůžeme připustit. Vezměme to prakticky: každý volič, který by jinak hlasoval pro nás (bráno velmi optimisticky cca 0,02 % elektorátu, spíš však méně), takto bude moci svěřit svůj hlas některé z pravicových stran, které pětiprocentního limitu dosáhnou. Strana takto zvýhodněná bude mít ve sněmovně o celou padesátinu poslance víc, než by měla v případě naší volební účasti, když by hlasy pro KonS propadly všem postoupivším rovnoměrně.

Moudré rozhodnutí, viď, deníčku? Říkám to dávno: naše stranické vedení, toť hotový výkvět moderní politiky, genius vedle genia!

Začátkem prosince máme schůzi, na níž se smíme k novému rozhodnutí vyjádřit. Je sice trochu neobvyklé, že tak budeme činit až po jeho přijetí, nikoli předtím, jak by se možná stalo u některých konkurentů, ale i to je moudré: protože v této diskusi už o nic nepůjde, snižuje se risiko, že některého z údů při projednávání návrhu trefí šlak!
1 komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1952

V článku o magickém formuláři, který se v každém prohlížeči zobrazí zcela jinak, jsem se dopustil jedné nepřesnosti, když jsem autora tohoto svěžího softwarového dílka obvinil z neodůvodněného používání kodu CP1250.

Protože shodou okolností právě něco sám programuji v ReportLabu, přišel jsem na to, jak se nesprávně kodované znaky s diakritikou do výstupu dostaly: Formát PDF, dnes již informatický stařík, předpokládá, že prohlížeč zná 14 standardních fontů a umí tyto fonty správně vyrenderovat, aniž by musely být v PDF souboru vnořeny (embedded); v době, kdy byl tento formát mlád, na počátku 90. let, to mělo smysl, neboť bylo třeba šetřit každým kilobytem, dnes se všechny použité fonty vnořují pravidelně a u formátu PDF/A je to dokonce povinné.

Potíž je v tom, že tyto povinné fonty mají pouze 256 glyfů, a to v kodu Latin-1 (West European Character Set). Jestliže tedy někdo použije jeden z těchto standardních fontů pro text obsahující české znaky, aniž by font do PDF souboru dodal, výsledkem bude nesprávná representace dat.

V daném případě autor předepsal pro své texty font Arial (jenž mezi standardní čtrnáctku nepatří). Adobe Acrobat ve Windows tento font našel a použil (což nelze hodnotit z hlediska kompatibility jako právě košer řešení, ale je v souladu s filosofií Windows zatěžovat uživatele systémovými problémy co nejméně), Adobe Reader v Linuxu ho nahradil tečkami a prohlížeč Evince vyřešil situaci tak, že místo Arialu použil standardní typeface Helvetica, což ale způsobilo, že text v UTF-8 renderoval chybně, pomocí 256 znaků z Latin-1.

Tolik tedy na upřesnění.

Přidat komentář
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1598

Českými zeměmi se přehnalo výročí, a kdo se včas neochránil před vlivem medií, vtíravě předkládající tu nebo onu versi Velkého Listopadového Kýče, prožívá touto dobou patrně cosi podobného kocovině.

Slavit přirozeně nebylo co, implose totalitního režimu, který se, přestože měl ze všech ruským imperiem ovládnutých zemí patrně vůbec nejmenší podporu ve společnosti, udržel u moci přesto nejdéle, je včetně svých parafernalií a modalit spíše velkou národní ostudou než důvodem k jásotu a k hrdosti.

Tím samozřejmě netvrdím, že by Listopad nebyl hodný připomenutí, už proto, že jde pro většinu žijících Čechů o nejvýznamnější politickou událost v jejich životě, srovnatelnou s převzetím moci komunisty v květnu 1945 (a nikoli v únoru 1948, jak mnozí dodnes účelově předstírají).

Tupý a většinou obyvatelstva nenáviděný normalisační režim, který svíral tuto zemi a její obyvatelstvo po dvě desetiletí, se poté, co ztratil zahraniční podporu, samovolně rozpadl, a nebyl to proces, který by bylo příjemné sledovat, byť byl – pro oko světové veřejnosti – umně poprášen voňavkou havlovského sametového kýče.

Na komunistickém režimu 80. let bylo pozoruhodné a netypické snad jen to, že demoralisace prostupovala společností zdola: zatímco husákovské elity, nebo minimálně jejich část, se snažily samy sobě namluvit, že ještě v cosi věří, obyvatelstvo ve velkém kradlo, vekslovalo, podvádělo a toužilo po životě v politikou nekomplikovaném konsumním ráji, jaký se domnívalo vidět v sousedních kapitalistických zemích Německu a Rakousku.

Daleko zajímavější bylo sledovat to, co přišlo dál a co vyústilo v setrvalé společenské poměry, které lze z mnoha dobrých důvodů nazvat zkratkou Bony a klid po dvaceti letech.

Sedmnáctý listopad roku 1989 zastihl českou společnost naprosto demoralisovanou, zbavenou jak víry tradiční, tak implantované ideologie komunistické, jež po prvních deseti letech totality začínala v oportunistickém a tvárném českém mindsetu pevně zakořeňovat, ale která byla poté – rychle, bolestně a nezvratně – kompromitována ruskou okupací v r. 1968. Co je důležitější, tato společnost byla společností bez elit, neboť stav veřejných věcí nastolený Husákovými lidmi v 70. a 80. letech byl pro kohokoli převyšujícího průměr dlouhodobě neslučitelný se životem.

Není proto divu, že společnost zbavená elit počala v paradoxně ještě větší míře než za komunismu vyznávat kult plebejství. Cílem nebylo uznání a sociální vzestup, ale prostý úspěch, bez ohledu na jeho průvodní znaky a bez jakéhokoli momentu obecnější reflexe a odpovědnosti. Kultura bílých ponožek a fialových sak k této zemi patří daleko víc než uměle fabrikovaný bruselský styl nebo povídačky o tradiční české kulturnosti a vzdělanosti.

Co je rovněž typické, je stav permanentního čekání na další změnu, na novou minulostí nezatíženou generaci, která snad přijde a vbrzku vše změní. Ve skutečnosti se převážná většina transformačních procesů odehrála a odezněla v prvních pěti až osmi letech po r. 1989, a poté si společnost, vychýlená dvěma totalitami z relativně rovnovážného stavu první republiky, našla nový rovnovážný bod, kolem něhož nyní jen osciluje. Nevábná současnost se proto nepromění ani za deset, ani za dvacet let, a theoreticky ani za několik generací: co nyní máme, je na velmi, velmi dlouho, ne-li natrvalo, a jakýkoli zvrat může přivodit jen další impuls srovnatelný svou intensitou s ruskou okupací a nástupem normalisace. Ponechána sama sobě, česká společnost zůstane takovou, jaká je nyní; postkomunismus není jejím dočasným, nýbrž trvalým znakem.

Celkem smutné resumé jedné revoluce, a pokud se příliš nepletu, stav věcí nebude jiný ani při oslavách 30. výročí Listopadu: snad jen nostalgie a prázdných frasí opět přibude…

3 komentáře
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2110