Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Je mi dnes kousnout do jablka notně kyselého; nebude zřejmě zbytí a budu muset porušit tisíc let platnou zásadu a napsat v rozporu s požadavkem piety jinak než v dobrém o člověku, který zemřel. Promiňte mi to, nemohu jinak – co mám na srdci, je příliš závažné, než abych si to nechal pro sebe.

Řeč bude o Waldemaru Matuškovi, zpěvákovi, který byl slavný ještě předtím, než jsem se narodil. V době, kdy jsem jej začal vnímat – na počátku 70. let – byl už umělecky za zenithem; když poté začal zpívat místo s Evou Pilarovou s průměrnou zpěvačkou Olgou Blechovou, jeho nové písně byly jen slabým odvarem toho, co vytvořil v 60. letech. Přesto to byl mimořádný, jedinečný zjev a nesmírně charismatická umělecká osobnost, výjimečně talentovaný zpěvák, jakých se rodí jen několik málo za století.

V roce 1977 Matuška podepsal – jako mnoho jiných – Antichartu, za což byl odměněn titulem "zasloužilý umělec". Když o devět let později odešel s celou rodinou do emigrace, bylo mi dvacet a byl jsem tím, přiznávám, nadšen: režim byl už tak erodovaný, že nedokázal udržet ani své privilegované umělce. Lidé o generaci starší, včítaje v to oba mé rodiče, moje nadšení nesdíleli, namítali, že Matuškova emigrace je vlastně zrada, třebaže zrada na někom, kdo zaslouží opovržení. Nerozuměl jsem jim, nemaje pochopení pro nic než pro přímočarost svého mládí.

Matuška se usadil ve Spojených státech, na Floridě, a prožil tam posledních 23 let života. Mezi posrpnovou emigrací, která si jej pamatovala jako zpěváka Pražského jara, měl velký úspěch, a jeho život rozhodně nebyl poznamenán nouzí a strádáním.

Před dvěma týdny Matuška zemřel. Po jeho smrti bylo publikováno jeho přání, že nechce být pochován na Floridě, ale v Čechách, protože "na Floridě hrábnete do země a narazíte na vodu. Byla by mi zima a dostal bych revma."

Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že Matuška zradil znovu. Amerika jej přijala, aniž by ho jakkoliv kádrovala, aniž by se ptala, co dělal proti komunistům a zda byl skutečně politicky pronásledován, dala mu svobodu, o které celý život zpíval, a dovolila mu, aby veřejně říkal, co chce, a zpíval, o čem chce, tedy volnost, o jaké se mu v Československu té doby nemohlo ani zdát. On jí to teď oplatil výrokem, který je sice formulován v žertu, ale ze kterého mrazí, neboť má v sobě osten opovržení a urážky. Ubi bene, ibi patria: tak jako byl Matuška neloyální a nevděčný ke komunistům, tak se vposledku zachoval i k Američanům.

A na tom nic nezmění ani presidentská pompa jeho zítřejšího pohřbu.

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3283

Tento týden jsem poměrně dost cestoval po České republice, a byl jsem tak ve větší míře vystaven působení veřejného prostoru. V něm jsem nemohl nezaznamenat billboardovou kampaň ČSSD – přiznám se, že netuším, zda ke skončeným eurovolbám nebo již k volbám podzimním, předčasným – na thema JISTOTA.

Myslím, že nyní trochu lépe rozumím, proč tato kampaň vzbudila u odpůrců sociální demokracie tolik emocí, jež se přetavily ve vaječnou kanonádu: jde totiž o to, že její grafické ztvárnění posunulo obraz cílového voliče do podoby, již lze nejpřesněji označit výrazem "český wohnout".

Je to patrné na příklad z billboardu znázorňujícího muže v montérkách, u něhož je nápis ve smyslu "JISTOTA – už nikdy výpověď bez udání důvodu". Není to ovšem sympathický, pracovitý dělník, ale právě – wohnout, tedy lempl bez jakékoli vlastní hrdosti a zásad, připravený svého zaměstnavatele kdykoli podrazit nebo okrást a zajímající se v prvé řadě o vlastní práva a výhody.

Podobně je proveden billboard brojící proti poplatkům ve zdravotnictví. Ne někdo, kdo nikoli svou vinou musí využívat zdravotní péči, řekněme babička s berlí, ale žena středního věku, která je kdykoli hotova začít se hašteřit o své domnělé nebo skutečné výsady. Jinými slovy, cílovými voliči nejsou ti odpovědní, pracovití a vstřícní, ale, jak to v téměř geniální zkratce vyjadřuje Národní strana ve svém zakázaném klipu, lidé s nárokovou mentalitou.

To představuje podstatnou změnu proti minulosti, zejména oproti obrazu cílového voliče v době, kdy byla ČSSD na vzestupu. Tehdy, když v čele ČSSD stál Miloš Zeman, byl volič presentován jako poctivý člověk, který je v postkomunistickém prostředí, právě pro svou poctivost a fairovost, outsiderem.

Mám dojem, že ke změně došlo pod vlivem fenomenálního úspěchu ČSSD v loňských volbách, v nichž je výsledek připisován odporu voličů proti zavedení poplatků ve zdravotnictví. Právě to je typické myšlenkové schéma českého wohnouta, který má přece právo neplatit v ordinaci, a kdokoli mu na jeho nabytá práva sáhne, se zlou se potáže: ostatně jen kvůli wohnoutům dodnes existuje unikátní fenomén zaměstnaneckých stravenek, jež jsou právně i ekonomicky nesmyslné, ale přesto věčné, neboť wohnouty milované.

Zatímco tedy zemanovský volič byl vnímán i odpůrci levice jako postava v zásadě positivní, paroubkovský wohnout je jimi instiktivně nenáviděn. Soudím, že proto a jen proto létala letos před volbami namísto ostrých slov vajíčka.

1 komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1224

Nad problémem "antigerontismu" a vůbec neúcty ke stáří v české společnosti se ve svém článku v Britských listech zamýšlí Martin Škabraha (mimochodem, jeden z mála autorů, jejichž texty má v tomto deníku ještě smysl číst).

Faktem je, že dějiny posledního století jsou v České republice – stejně jako v dalších zemích, které prošly obdobím komunistické nadvlády – do značné míry i dějinami mezigeneračních vztahů a jejich konfliktu.

V titulku tohoto postu uvedené heslo, stejně jako zprofanované "Mládí vpřed", bylo příznakem hluboké krise vztahů mezi generacemi v 50. letech minulého století. Zkušenost zprostředkovaná starší generací se komunistům a jejich záměrům na ovládnutí společnosti nehodila a proto se snažili nahradit ji svou vlastní ideologií, zbavenou jak authentické historické zkušenosti, tak ethického, humánního rozměru. Mládí bylo předmětem zbožnění, symbolem boje s tradičními hodnotami i stoletími prověřeným, osvědčeným uspořádáním společnosti. Na atributy mládí měli přitom právo jen sami utlačovatelé – "mladý je každý komunista," veršoval v té době Vítězslav Nezval.

I rok 1968 měl v sobě prvky mezigeneračního konfliktu, a nebýt okupace, zřejmě by došlo k jeho vyostření. Naopak normalisace je dobou relativní mezigenerační harmonie: potlačeny byly ambice všech, všichni jsme byli stejně bezmocní a stejně zotročení.

Po r. 1989 se objevily nové příležitosti, a nůžky mezigeneračních neshod se tím znovu začaly rozevírat. Po dvaceti letech je výsledkem současný sociálně pathický stav: staří jsou předmětem pohrdání, protože "neuměli vydělat", mladým často "nic nezanechali" a vedle toho vyžadují domněle nezasloužené výhody mezigenerační solidarity; dochází k jevu, který nemá v normálně strukturované demokratické společnosti obdoby, totiž k tomu, že místo sociální volby nastupuje volba generační. Strana důchodců za životní jistoty budiž důkazem a měřítkem tohoto stavu.

Tato anomálie zanikne postupně s tím, jak budou stárnoucí generace bohatnout, a za 20–30 let bude představa, že někdy mohla ve volbách uspět strana vymezující se nikoli sociálně, ale věkově, stěží pochopitelná. Do té doby však zůstanou pensisté pro mladé obtížnými "ichtyly" a všeobecně opovrhovanými celoživotními outsidery.

5 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3609

Celkem podle očekávání dopadly víkendové volby do europarlamentu, totiž vítězstvím levice. Nenechme se mýlit tím, že nejúspěšnější stranou byla ODS, skutečně důležitým indikátorem je součet volebního výsledku ČSSD a KSČM, a ten činí (s vyloučení vlivu "podměrečných" stran) 48,3 %, se zahrnutím středolevé KDU-ČSL 58,4 %.

Výrazně se na výsledku voleb podepsalo i rozštěpení pravice. Zatímco malé levicově politické subjekty paběrkovaly, pravicová a středopravicová drobotina dosahovala běžně výsledků kolem 1–2 %.

Volby do EP samy o sobě význam téměř nemají, ale jsou indikátorem, jak asi dopadnou předčasné parlamentní volby, ve kterých se dá předpokládat nárůst účinnosti populistických slibů (když jde o hlasy, ČSSD slíbí klidně i 16. důchod, podle známé zásady "Nikdo vám nedá to, co my vám slíbíme").

Výsledek to není pro pravicové voliče radostný: po krachu Topolánkovy politiky čekají tuto zemi nejméně čtyři roky pořádně ostrého politického rathismu.

4 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1639

Česká politická scéna nestaví před konservativního voliče v podobě voleb do Evropského parlamentu právě jednoduchý úkol. Po vyloučení socialistů a liberálů všech orientací a zbarvení zbývá na výběr jen velmi málo možností.

Zatím jsem spíš nakloněn variantě k volbám nejít, avšak pokud tak přesto učiním, dostane můj hlas č. 27 – Koruna česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska). Vadí mi sice její protievropské zaměření (preferoval bych myšlenku společného evropského císařství), nelíbí se mi její účelové úlitby osvícenské deviaci parlamentní monarchie – monarchie má být absolutistická! – a upřímně řečeno, fotografie kandidátů na její volební stránce svádějí k otázce, nedošlo-li k omylu a nebyl místo kandidátky do eurovoleb publikován seznam pacientů uprchlých z psychiatrické léčebny, avšak za situace, kdy optimální volba, Konservativní strana, k disposici není, neexistuje zřejmě jiná alternativa.

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1234