Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Českými zeměmi se přehnalo výročí, a kdo se včas neochránil před vlivem medií, vtíravě předkládající tu nebo onu versi Velkého Listopadového Kýče, prožívá touto dobou patrně cosi podobného kocovině.

Slavit přirozeně nebylo co, implose totalitního režimu, který se, přestože měl ze všech ruským imperiem ovládnutých zemí patrně vůbec nejmenší podporu ve společnosti, udržel u moci přesto nejdéle, je včetně svých parafernalií a modalit spíše velkou národní ostudou než důvodem k jásotu a k hrdosti.

Tím samozřejmě netvrdím, že by Listopad nebyl hodný připomenutí, už proto, že jde pro většinu žijících Čechů o nejvýznamnější politickou událost v jejich životě, srovnatelnou s převzetím moci komunisty v květnu 1945 (a nikoli v únoru 1948, jak mnozí dodnes účelově předstírají).

Tupý a většinou obyvatelstva nenáviděný normalisační režim, který svíral tuto zemi a její obyvatelstvo po dvě desetiletí, se poté, co ztratil zahraniční podporu, samovolně rozpadl, a nebyl to proces, který by bylo příjemné sledovat, byť byl – pro oko světové veřejnosti – umně poprášen voňavkou havlovského sametového kýče.

Na komunistickém režimu 80. let bylo pozoruhodné a netypické snad jen to, že demoralisace prostupovala společností zdola: zatímco husákovské elity, nebo minimálně jejich část, se snažily samy sobě namluvit, že ještě v cosi věří, obyvatelstvo ve velkém kradlo, vekslovalo, podvádělo a toužilo po životě v politikou nekomplikovaném konsumním ráji, jaký se domnívalo vidět v sousedních kapitalistických zemích Německu a Rakousku.

Daleko zajímavější bylo sledovat to, co přišlo dál a co vyústilo v setrvalé společenské poměry, které lze z mnoha dobrých důvodů nazvat zkratkou Bony a klid po dvaceti letech.

Sedmnáctý listopad roku 1989 zastihl českou společnost naprosto demoralisovanou, zbavenou jak víry tradiční, tak implantované ideologie komunistické, jež po prvních deseti letech totality začínala v oportunistickém a tvárném českém mindsetu pevně zakořeňovat, ale která byla poté – rychle, bolestně a nezvratně – kompromitována ruskou okupací v r. 1968. Co je důležitější, tato společnost byla společností bez elit, neboť stav veřejných věcí nastolený Husákovými lidmi v 70. a 80. letech byl pro kohokoli převyšujícího průměr dlouhodobě neslučitelný se životem.

Není proto divu, že společnost zbavená elit počala v paradoxně ještě větší míře než za komunismu vyznávat kult plebejství. Cílem nebylo uznání a sociální vzestup, ale prostý úspěch, bez ohledu na jeho průvodní znaky a bez jakéhokoli momentu obecnější reflexe a odpovědnosti. Kultura bílých ponožek a fialových sak k této zemi patří daleko víc než uměle fabrikovaný bruselský styl nebo povídačky o tradiční české kulturnosti a vzdělanosti.

Co je rovněž typické, je stav permanentního čekání na další změnu, na novou minulostí nezatíženou generaci, která snad přijde a vbrzku vše změní. Ve skutečnosti se převážná většina transformačních procesů odehrála a odezněla v prvních pěti až osmi letech po r. 1989, a poté si společnost, vychýlená dvěma totalitami z relativně rovnovážného stavu první republiky, našla nový rovnovážný bod, kolem něhož nyní jen osciluje. Nevábná současnost se proto nepromění ani za deset, ani za dvacet let, a theoreticky ani za několik generací: co nyní máme, je na velmi, velmi dlouho, ne-li natrvalo, a jakýkoli zvrat může přivodit jen další impuls srovnatelný svou intensitou s ruskou okupací a nástupem normalisace. Ponechána sama sobě, česká společnost zůstane takovou, jaká je nyní; postkomunismus není jejím dočasným, nýbrž trvalým znakem.

Celkem smutné resumé jedné revoluce, a pokud se příliš nepletu, stav věcí nebude jiný ani při oslavách 30. výročí Listopadu: snad jen nostalgie a prázdných frasí opět přibude…

3 komentáře
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2542

Člověka vždycky zamrzí, když někdo dostane dobrý nápad před ním, zvlášť když to není nápad dobrý, ale přímo geniální. Jaký by to byl úžasný happening pro naši stranu! Předcházely by projevy mluveného slova schopných hodnostářů (if any, jak by suše poznamenal Angličan), potom bychom si rozebrali ze stranické pokladny dotované spreje a slavnostně bychom pomník zneuctili. A ať si nás někdo zkusí trestně stíhat!

32 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3663

Nad otázkou kompatibility (a zejména dlouhodobé použitelnosti) datového formátu PDF jsme se na tomto blogu zamýšleli v D28, arci nenapadlo nás, že by se našel programátor, který by skutečně dokázal vytvořit nekompatibilní "pédéefko".

Leč stalo se, tento vzácný exemplář naivního IT-umělce obývá Úřad pro ochranu osobních údajů a slávy dosáhl díky "milionovému" nápadu presumovat v PDF dokumentu universální dostupnost fontu Arial a kodování CP1250. Formulář pro registraci zpracovatele osobních údajů pak vypadá poněkud děsivě: takto v linuxovém Adobe Readeru, takto v Evince a takto byl zřejmě míněn (Adobe Acrobat pro Windows).

Blahopřejeme a věříme, že si programátora budou hýčkat: takový příklad informatického blbství se totiž jen tak nevidí.

Přidat komentář
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1842

Neviděl jsem to, ale muselo to být cosi na způsob Polanského Plesu upírů: dva výkonní umělci, kteří získali slávu v období zmírněné komunistické represe a díky své bezpáteřnosti a nedostatkům charakteru se dokázali udržet v přízni mocných i publika všech dalších režimů, obdrželi řád, který se běžně uděluje za zásluhy právě opačné. Dlužno podotknout, že dekorováni byli presidentem, který sám neměl s předlistopadovým režimem vážnějších obtíží a disidentem se stal, až když to začalo být výhodné – takříkajíc se zpětnou účinností.

Metál dostali – řečeno s Kunderou – dva idioti hudby; ke všemu svolní augusti komunistického panoptika, dobře vycvičené opičky, jejichž citlivým čumáčkům nikdy nečinilo problém vyčenichat, kde se bude napříště rozdávat nejlepší krmení. Zkrátka skuteční hrdinové pro tento národ a tuto dobu.

A že opět ostrouhali bratři Mašínové a Milan Paumer? Ale jděte, to přece byli odporní vrahouni, vždyť nám jejich příběh tak krásně zahráli jiní augusti v Majoru Zemanovi! Pokud někdo v této zemi dostane metál, tak nikoli Mašínové, ale právě tihle normalisační herci. Že přeháním a planě moralisuji? Snad, na svou obhajobu bych si přece jen dovolil podotknout, že první z nich, Jan Tříska (filmový Paumer), už státní vyznamenání má.

4 komentáře
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 42780

Dluhy je třeba platit, a proto není divu, že směnku, kterou během poslední války vystavil Stalinovi Edvard Beneš, předkládá nyní České republice k proplacení Vladimír Putin a jeho autokratický režim.

Dnes už nezjistíme, zda plán vyhnat a oloupit německou populaci Československa vzešel z Benešovy hlavy, anebo zda to byl nápad moskevské strany, v každém případě to byla smlouva pro Sověty mimořádně výhodná: Československo tak bylo dlouhodobě v očích západní Evropy kompromitováno a jeho politicky značně primitivní a naivní obyvatelstvo se samo dobrovolně zavázalo k loyalitě vůči tomu, kdo jediný byl schopen a ochoten – samozřejmě ne zadarmo – vyhnání a loupež mocensky podpořit.

Nyní se ukazuje, že komunistický režim sice skončil, avšak mnohé závazky vůči Rusku trvají dál. Češi, a to paradoxně i ti, kteří se na poválečném zločinu nijak nepodíleli a sudetoněmecký majetek neokupují, se bojí demokratického Německa víc než těch, kteří národ uvrhli do poroby a po více než čtyři desetiletí zotročovali, a proto většinově volají po omezení svých vlastních práv plynoucích z Lisabonské smlouvy.

Evropská unie je slabá a na České republice jí fakticky nezáleží, proto není vyloučeno, že český požadavek akceptuje. A tak, na rozdíl od ostatních postkomunistických zemí (s výjimkou Polska, jehož smlouva se Stalinem je ještě nevýhodnější než ta československá), získají Češi neobvyklou výsadu: proti zvůli své vlády a svých soudů se nebudou moci bránit u soudních orgánů Evropské unie.

Dobře jim tak, řekl bych…

12 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2425