Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

S týdenním zpožděním jsem zaregistroval, že Česká televise vysílá vynikající desetidílný seriál režiséra Владимира В. Бортко Мастер и Маргарита (2005) podle stejnojmenného románu Михаила Булгакова, o němž jsem se stručně zmínil před rokem (a svůj tehdejší slib dodnes nesplnil).

Ačkoli nechápu, proč bylo třeba seriál dubbovat (a ubrat mu tak dobrou polovinu z působivosti), rozhodně jeho sledování doporučuji: Бортко zvládl svou látku s bravurou, která předčí vše, co jsem z ruské kinematografické produkce posledních desetiletí viděl.

Přidat komentář
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 1391

V pozoruhodném mélange vysílá televise Barrandov každý pátek večer – s reprisou v sobotu a v neděli dopoledne – vždy dva české filmy natočené v období od 50. do 80. let. Dramaturgie je téměř úplně nahodilá, takže vedle vrcholných děl bývají k vidění i naprosté propadáky, které by jinak neodvysílaly zřejmě už ani kabelové kanály.

Minulý pátek se shodou okolností sešly dva vynikající filmy raných 80. let, Kalamita (1981) Věry Chytilové a Hadí jed (1981) Františka Vláčila. Věře Chytilové jsme se na tomto blogu již krátce věnovali, proto Kalamitu, film specificky chytilovský (a v této svébytné kategorii skvělý), pro tentokrát pomineme a zaměříme pozornost na snímek Vláčilův.

Jeho námět – marný boj s démonem alkoholu – byl v době svého vzniku evergreenem: normalisační barrandovská studia ani státní televise nedávaly tvůrcům při volbě námětu příliš prostoru a psychologická dramata na toto thema byla jednou z mála možností, jak se aspoň do jisté míry vyhnout censurním zásahům a točit filmy o skutečných lidech a o skutečném, ideologií nedeformovaném životě. V rolích notorických alkoholiků se tak představila celá herecká generace: nejpamětihodněji zřejmě Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský v hubačovské serii o tažných ptácích.

Ačkoli Vláčilovou nejvlastnější doménou byla díla historická, kvalitou Hadího jedu, který jsem, pokud si vzpomínám, viděl nyní podruhé v životě, jsem byl příjemně překvapen. František Vláčil byl znám tím, že dokázal velmi citlivě pracovat s herci, z nichž mnozí vytvořili právě v jeho filmech své nezapomenutelné, často životní role: vzpomeňme Zdeňka Kryzánka, Josefa Kemra nebo Ivana Palúcha v Markétě Lazarové anebo Petra Čepka v Údolí včel. A právě Hadí jed je snímkem, kde vytvořil zřejmě svou vůbec nejlepší roli na filmovém plátně Josef Vinklář v antihrdinské úloze pomalu stárnoucího alkoholika, jehož nedokáže alkoholové závislosti zbavit ani vztah k nově objevené, devatenáctileté dceři. Tu ztvárnila neméně pozoruhodným způsobem Ilona Svobodová.

Film je natočen černobíle a většina scén se odehrává ve dvou maringotkách a v prostoru mezi nimi, za kruté vláčilovské zimy. Těžiště filmu je postaveno na brilantně napsaných dialozích mezi Vinklářem a Svobodovou; ty jsou prosty charakteristického Vinklářova přehrávání a cliché a ohromují svou realističností, jež vyúsťuje v mimořádně silnou působivost snímku. Zdánlivě neambiciosní scénář tak dokáže diváka zcela pohltit, takže na konci filmu prožívá s plnou silou příběh dvou osamělých lidí, kteří se našli, ale nedokázali svůj vztah rozvinout a udržet. Film přitom není mentorský a nevnucuje vinu za rozpad vztahu jednomu z nich, byť by se tak mohlo prvoplánově jevit; kdo chce, může vinit z nedostatku empathie a tolerance dceru, režisér není mravokárce a jeho příběh i takovou interpretaci umožňuje.

Hadí jed je překvapivě silné umělecké dílo, které ani po třiceti letech nezestárlo; jen je škoda, že podobně působivý film už česká kinematografie nevyprodukovala mnoho, mnoho let.

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 1744

Ve své učebnici Pythonu jsem měl příklad obsahující větu, že obžalovaný je vinen tím, že toho-a-toho dne vydal maďarsko-anglickou konversační příručku s cílem narušit veřejný pořádek. Dlouho jsem nechápal, až nyní, díky Rootu.

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2152

Bohumil Doležal na svém blogu poukazuje na zajímavý paradox: zatímco podle průzkumu agentury Factum Inventio (příhodný název: fakta si vymýšlejí) pociťuje k Židům antipathie (eufemisticky vyjádřeno nechce je za souseda) jen 18 % Čechů, ve vztahu k Israelcům je to celých 40 %.

Je to pozoruhodný úspěch antisemitské propagandy levicových mainstreamových medií, jež dokázala stvořit mythickou bytost, Israelce, rozuměj monstrum, které s krví podlitýma očima vraždí po desítkách nevinné Palestince (což, jak by průzkum jistě ukázal, není z hlediska neobliby to samé jako Arab). A zatímco Židé nám vadí jen trochu, Israelce nemůžeme ani vystát, jelikož jsou to vesměs hrubí násilníci a vrazi palestinských neviňátek.

Docela by mne zajímalo, kolik bylo za posledních 50 let palestinských obětí (včítaje v to i sebevražedné atentátníky), a o kolik to bylo méně než počet Němců, které jsme my, mírumilovní a jemní Češi, dokázali pozabíjet během pár měsíců po poslední válce…

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2115

Seznam linků v levém sloupci doznal další změny: byl jsem nucen odstranit odkaz na blog Jana Šinágla v Lidových novinách, neboť administrátorka se rozhodla ho zrušit s odůvodněním, že J. Šinágl opakovaně, úmyslně porušoval kodex bloggera.

To už se emigrantům, bývalým i současným, prostě stává: takový Rosťa Hedviček by mohl vyprávět! Dlouholetým pobytem na zkaženém Západě se vyčlenili z naší vyspělé postkomunistické společnosti a než se do ní plně resocialisují, bude to vyžadovat daleko větší výchovné úsilí, než jeden či dva zrušené blogy.

Přidat komentář
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 30616