Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Soutěž o nejpitomější reklamní kampaň roku má prvního vážného favorita: pražský magistrát nechal polepit veřejné plochy plakáty s nápisy Půjčuješ si? Zaplatíš!, patrně v domění, že normální je opak, totiž že tvé dluhy zaplatí někdo jiný. Ne že by sub specie způsobu řešení světové ekonomické recese občané nemohli získat dojem, že dluhy má skutečně platit někdo jiný, než kdo je nadělal, ale přece jen bych očekával od reklamy poněkud smysluplnější sdělení.

Hned na druhém místě jsou billboardy s Jiřím Paroubkem, který slibuje, že do r. 2013 sníží tempo zadlužování na polovinu. To je tedy bomba: jen bych rád věděl, zda se podle programu sociální demokracie ještě někdy obnoví vyrovnaný státní rozpočet, anebo jestli naše děti mají nedobrovolně přebírat další a další miliardy našich dluhů donekonečna.

10 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2474

S týdenním zpožděním jsem zaregistroval, že Česká televise vysílá vynikající desetidílný seriál režiséra Владимира В. Бортко Мастер и Маргарита (2005) podle stejnojmenného románu Михаила Булгакова, o němž jsem se stručně zmínil před rokem (a svůj tehdejší slib dodnes nesplnil).

Ačkoli nechápu, proč bylo třeba seriál dubbovat (a ubrat mu tak dobrou polovinu z působivosti), rozhodně jeho sledování doporučuji: Бортко zvládl svou látku s bravurou, která předčí vše, co jsem z ruské kinematografické produkce posledních desetiletí viděl.

Přidat komentář
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 1633

V pozoruhodném mélange vysílá televise Barrandov každý pátek večer – s reprisou v sobotu a v neděli dopoledne – vždy dva české filmy natočené v období od 50. do 80. let. Dramaturgie je téměř úplně nahodilá, takže vedle vrcholných děl bývají k vidění i naprosté propadáky, které by jinak neodvysílaly zřejmě už ani kabelové kanály.

Minulý pátek se shodou okolností sešly dva vynikající filmy raných 80. let, Kalamita (1981) Věry Chytilové a Hadí jed (1981) Františka Vláčila. Věře Chytilové jsme se na tomto blogu již krátce věnovali, proto Kalamitu, film specificky chytilovský (a v této svébytné kategorii skvělý), pro tentokrát pomineme a zaměříme pozornost na snímek Vláčilův.

Jeho námět – marný boj s démonem alkoholu – byl v době svého vzniku evergreenem: normalisační barrandovská studia ani státní televise nedávaly tvůrcům při volbě námětu příliš prostoru a psychologická dramata na toto thema byla jednou z mála možností, jak se aspoň do jisté míry vyhnout censurním zásahům a točit filmy o skutečných lidech a o skutečném, ideologií nedeformovaném životě. V rolích notorických alkoholiků se tak představila celá herecká generace: nejpamětihodněji zřejmě Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský v hubačovské serii o tažných ptácích.

Ačkoli Vláčilovou nejvlastnější doménou byla díla historická, kvalitou Hadího jedu, který jsem, pokud si vzpomínám, viděl nyní podruhé v životě, jsem byl příjemně překvapen. František Vláčil byl znám tím, že dokázal velmi citlivě pracovat s herci, z nichž mnozí vytvořili právě v jeho filmech své nezapomenutelné, často životní role: vzpomeňme Zdeňka Kryzánka, Josefa Kemra nebo Ivana Palúcha v Markétě Lazarové anebo Petra Čepka v Údolí včel. A právě Hadí jed je snímkem, kde vytvořil zřejmě svou vůbec nejlepší roli na filmovém plátně Josef Vinklář v antihrdinské úloze pomalu stárnoucího alkoholika, jehož nedokáže alkoholové závislosti zbavit ani vztah k nově objevené, devatenáctileté dceři. Tu ztvárnila neméně pozoruhodným způsobem Ilona Svobodová.

Film je natočen černobíle a většina scén se odehrává ve dvou maringotkách a v prostoru mezi nimi, za kruté vláčilovské zimy. Těžiště filmu je postaveno na brilantně napsaných dialozích mezi Vinklářem a Svobodovou; ty jsou prosty charakteristického Vinklářova přehrávání a cliché a ohromují svou realističností, jež vyúsťuje v mimořádně silnou působivost snímku. Zdánlivě neambiciosní scénář tak dokáže diváka zcela pohltit, takže na konci filmu prožívá s plnou silou příběh dvou osamělých lidí, kteří se našli, ale nedokázali svůj vztah rozvinout a udržet. Film přitom není mentorský a nevnucuje vinu za rozpad vztahu jednomu z nich, byť by se tak mohlo prvoplánově jevit; kdo chce, může vinit z nedostatku empathie a tolerance dceru, režisér není mravokárce a jeho příběh i takovou interpretaci umožňuje.

Hadí jed je překvapivě silné umělecké dílo, které ani po třiceti letech nezestárlo; jen je škoda, že podobně působivý film už česká kinematografie nevyprodukovala mnoho, mnoho let.

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 1984

Ve své učebnici Pythonu jsem měl příklad obsahující větu, že obžalovaný je vinen tím, že toho-a-toho dne vydal maďarsko-anglickou konversační příručku s cílem narušit veřejný pořádek. Dlouho jsem nechápal, až nyní, díky Rootu.

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2509

Bohumil Doležal na svém blogu poukazuje na zajímavý paradox: zatímco podle průzkumu agentury Factum Inventio (příhodný název: fakta si vymýšlejí) pociťuje k Židům antipathie (eufemisticky vyjádřeno nechce je za souseda) jen 18 % Čechů, ve vztahu k Israelcům je to celých 40 %.

Je to pozoruhodný úspěch antisemitské propagandy levicových mainstreamových medií, jež dokázala stvořit mythickou bytost, Israelce, rozuměj monstrum, které s krví podlitýma očima vraždí po desítkách nevinné Palestince (což, jak by průzkum jistě ukázal, není z hlediska neobliby to samé jako Arab). A zatímco Židé nám vadí jen trochu, Israelce nemůžeme ani vystát, jelikož jsou to vesměs hrubí násilníci a vrazi palestinských neviňátek.

Docela by mne zajímalo, kolik bylo za posledních 50 let palestinských obětí (včítaje v to i sebevražedné atentátníky), a o kolik to bylo méně než počet Němců, které jsme my, mírumilovní a jemní Češi, dokázali pozabíjet během pár měsíců po poslední válce…

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2516