Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Tuhle hru hrajeme s Janem Šináglem už snad pět let: on vždycky řekne, že něco je ve vzduchu, že cítí změnu, zkrátka že lidé jsou už tak naštvaní, že to prostě dál nejde, a že letos se to konečně stane. Já mu odpovím cosi ve smyslu, že poslední spontánní iniciativou v této zemi bylo husitské hnutí – a kdoví jestli – a ocituji Karla Havlíčka: Víte, kdo snáší červená vejce? Češi: ti snesou všechno.

Letošní volby tuto tendenci potvrdily: ačkoli Ústavním soudem poskytnutá prodloužená, jež vyústila v quasipermanentní, mimořádně nechutnou volební kampaň, dala tu nejlepší příležitost pro nástup nové politické garnitury, přes 85 % voličů přesto sáhlo k jistotě těch samých politiků, které měli doposud a na které si tolik stěžovali, ať už v původních, nebo v recyklovaných politických uskupeních. Pochybnou útěchou byla možnost ty s nejhorší pověstí odkroužkovat, což je ovšem vrchol voličské resignace: dobře, tak tedy budu volit tu vaši zkorupmovanou partaj, ale aspoň mi dovolte vyjádřit, co si o jejích politicích myslím. Ve své podstatě obdoba myšlenkového schematu poloviny 60. let: Strana – a myšlenka – jsou v pořádku, jen někteří lidé jsou špatní a ty postačí vyměnit. Smutné, nikoli však nečekané.

Tyto volby neskončily patem, byť se tak stalo víceméně jen náhodou. Kdyby Paroubkova ČSSD vedla o trochu méně agresivní kampaň a kdyby Zemanovci a/nebo KDU-ČSL vedly kampaň o trochu agresivnější, pat by se dostavil.

Nelichotivou visitku vystavil voličům fenomenální úspěch recyklantů sdružených v TOP09. Ubi bene ibi patria (tedy partia) – loyalita nemá v mysli českého voliče místo, efekt nového koštěte funguje stejně spolehlivě jako fungoval před 14 lety v případě Unie svobody.

Dá se analysou volebního výsledku zjistit něco víc? Řekl bych, že nikoli: zdánlivě pravicová inklinace voličů je fakticky jen důsledkem způsobu, jak provedla svou kampaň největší levicová strana, a rozdělení pravice v triadu konservativní, liberální a populistické sekce je spíše jen vnějškové, neboť je přirozenou reakcí na převažující negativní volbu nevyspělého voličstva: volili se ti, kteří jsou nenáviděni nejméně; v tomto smyslu ovšem vyšla levice naprázdno, když její ne-paroubkovská sekce skončila těsně pod pěti procenty.

Tuto zemi, troufám si predikovat, čeká teď období dosud největšího rozkvětu korupce, protože volby v roce 2010 zřetelně demonstrovaly, že voliči se s tímto stavem smířili jako s fact of life, zhusta si zřejmě ani neuvědomujíce, proč je korupce škodlivá i pro ně osobně. A před volbami postačí napsat si na billboard, že proti ní rázně zasáhneme, anebo, je-li naše firma už příliš zkompromitovaná, opustit ji a založit novou…

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1378

Milý stranický deníčku,
tak tedy odcházíme – do oposice. Strana sice dosáhla triumfálních 0,08 % hlasů, což je nejvyšší volební výsledek v její historii, avšak na sestavení vlády to zřejmě stačit nebude, a zájem o koalici se stranou bez poslanců nebývá, jak ukazuje předchozí zkušenost naší i jiných podobně voličsky disponovaných stran, v průměru příliš vysoký.

Neměl jsem bohužel čas zúčastnit se volebního studia naší Strany, ale muselo to být velkolepé: řečniště s mikrofony, leadři v tmavomodrých šálách, všude modré balonky, modré růže, konfety, hostesky v šedomodrých konservativních kostýmech a na obřím panelu v čele místnosti obraz Strakovy akademie se stylisovaným hlavním vchodem a magnety opatřená fotografie předsedy, kterou podle průběžných výsledků k sídlu vlády přibližovali nebo od něj odstrkovali. Napadá mě, že to asi bylo třeba řešit logarithmicky: panel sahající někam ke Krabí mlhovině by asi nebyl v našich finančních možnostech…

Je svým způsobem dobře, jak to dopadlo, aspoň není nutné zvažovat, s kým z těch neschopných a zkorupmovaných politických konkurentů jít do koalice. A taky je dobře, že padl rekord, protože uznej, deníčku, měnit tak skvostného předsedu a stranické vedení by bylo vrcholně nekonservativní. Ještě tak dva tisíce let tvrdé politické práce a můžeme být možná i na procentu!

Ostatní politické strany tak úspěšné nebyly, zlepšit se od posledních voleb o 60 %, tak jako my, nedokázala ani jedna z nich. Proto navrhuji, abychom volební úspěch zhodnotili a uspořádali pro ně kurs (ovšemže placený!). Nejprve by promluvil předseda a vysvětlil, jak důležitá je kvalitní a přesvědčivá presentace strany v televisi, poté by mohl mít příspěvek pan kancléř, na thema veleúspěšné akce s dekorací ministra vnitra, jež přesvědčila i hrstku posledních nerozhodnutých voličů, a na závěr by jako externista přispěl pan Vadas několika radami, jak natočit úderný a působivý volební klip.

Aktualisováno.
Ve Straně se objevují (ojedinělé) hlasy, že by snad pan předseda měl odstoupit. Taková naivita, deníčku! Jak ho znám, zítra s panem kancléřem vydají tiskovou zprávu, kde se oba obsáhle až byzantsky pochválí a vysloví politování nad zpozdilostí a primitivismem místního elektorátu. Kdepak, deníčku, tahle země si nás prostě nezaslouží!

Aktualisováno.
Pan předseda právě oznámil svou abdikaci. V e-mailu rozeslaném všem údům uvedl: Děkuji všem, kteří se jakýmkoliv způsobem pokusili přispět k pozitivnímu zviditelnění KONS v těchto volbách. 4.232 hlasů (0,08%) pro KONS jsem […] neočekával ani v mých nejpesimističtějších odhadech, a nebýt 1.170 hlasů v Moravskoslezském kraji, což považuji výhradně za výsledek činnosti kolegy Szkandery, blížil by se výsledek úplné blamáži. Tak vidíš, deníčku, blamáž, kterou jsme utrpěli, byla jen neúplná!

1 komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1672

Můj milý stranický deníčku!

Volební kampaň vrcholí, a tak se naše strana odhodlala k Činu. Kdo Čin vymyslel, není širší stranické veřejnosti známo, ale musel to být úd nevšedního intelektu, politické intuice a rozhledu, neboť Čin spočíval v tom, že pan předseda s panem kanclářem udělili ministru vnitra Pecinovi cenu za propagaci komunismu.

Co tak strašného ministr spáchal? Představ si, deníčku, že blokuje senátní návrh na rozpuštění KSČM! A čím? Ani to není širší stranické veřejnosti známo, protože senátní návrh byl schválen teprve před týdnem a dosud jej téměř nikdo nezná, neboť je pro maximalisaci účinku tajný (jak by si senátoři poradili se žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., to se mne, milý deníčku, raději neptej).

Jisto je, že podle Peciny působení současné KSČM nepředstavuje bezprostřední ohrožení demokratické společnosti a pokud by návrh na pozastavení činnosti komunistické strany s dosavadními argumenty neodmítly české soudy, učinil by tak Evropský soud pro lidská práva. Což je ovšem svatosvatá pravda: KSČM je dnes menším ohrožením demokracie než ČSSD (už proto, že je daleko slabší) a není vůbec představitelné, že by vyčínanie zakazovačů podpořili v Štrasburku, kde mají na podobné případy konstantní a velmi liberální právní názor (zkus se na to zeptat, deníčku, jistého pana Linkova).

Celé to je nevýslovně trapné. Víš, deníčku, já také uděluji každý měsíc na sousedním blogu anticenu Osel měsíce, ale ještě nikdy jsem ji neudělil někomu jen za to, že má na určitou věc jiný názor, než mám já; vždy to bylo za text nebo výrok, který lze objektivně hodnotit jako mimořádně hloupý. V tomto smyslu je Pecinovi udělená cena nespravedlivá a místo stranické propagace bych ji nazval spíš poslední předvolební křečí.

Nuže, počkejme si, jak náš výkon ocení voliči; známka za umělecký dojem bude, obávám se, začínat několika nulami.

5 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1268

O aplikaci ImageMagick (IM), kterou jsem si zvykl užívat pro dávkové zpracování obrazových souborů, jsem se na tomto blogu již zmiňoval. Nyní jsem narazil na problém, který nedokážu prostředky IM vyřešit.

Upravuji snímky pořízené digitálním fotoaparátem ze spisu do souboru PDF. U černobílých předloh je to hračka, běžně umím zredukovat jednu stranu A4, ve výborné kvalitě, pod 50–100 kB. Mám-li ale něco podobného, potřeboval bych programu convert předepsat, aby soubor převedl na paletové PNG s paletou skládající se ze tří barev, černé, bílé a třetí, kterou si jako nejvhodnější sám zvolí – a právě to IM nedokáže. Musím mu buď třetí barvu definovat sám (což je pracné), anebo mu dovolit, aby si vybral všechny barvy v paletě, což ovšem povede k tomu, že takto zpracovaná strana se bude od ostatních, černobílých, na první pohled odlišovat svou tonalitou.

Theoreticky bych mohl nechat program sestavit paletu, a z ní potom vybrat nejsvětlejší a nejtmavší barvu a nahradit je bílou, resp. černou. To mi ale připadá enormně složité – opravdu to nejde jednodušeji?

Přidat komentář
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1862

Milý (stále ještě tajný) stranický deníčku!

Slíbil jsem ti, že tě seznámím s výběrem strany, pro kterou jsem se místo té naší rozhodl. Proto si otevírám volební menu, doplňuji to webovými stránkami jednotlivých adeptů, a začínám procházet alternativy.

Číslo 1 jsou Občané.cz, strana bez tradice. Z kandidátů ve svém volebním kraji znám osobně tři, jednoho z nich bych určitě ve sněmovně mít nechtěl, dva další ano. Dívám se proto ještě na web. Názorová neujasněnost (strana se nesmyslně presentuje jako liberálně-konservativní), na můj vkus příliš populismu, bezduché frase jako kulturu vnímáme komplexně. Ne, deníčku, tihle můj hlas dostat nemohou, snad v příštích volbách, ale to na sobě budou muset ještě hodně zapracovat.

Číslo 4 a Johnovy Věci veřejné, další rychlokvaška. Z kandidátky znám jen Radka Johna, a to mi k rozhodnutí stačí.

Číslo 6, KSČM. Web na thema žhář hasičem, děkuji, nechci.

Číslo 7, Koruna česká. Konservativní strana, od minulých voleb odvedla velký kus práce, její program je celkově přijatelný. Takže prozatím kandidát číslo jedna.

Číslo 8 je Česká strana národně sociální, čili, deníčku, brkouni, nebo spíš, co z nich zbylo. Kandidují jen v Praze, a z kandidátky neznám živáčka. Kdepak!

Číslo 9 neboli ČSSD. V poslední době oběť nechutných medialních kampaní, ale to ještě není důvod, proč bych jim měl dát hlas: a kromě toho, deníčku, dost se bojím, aby to taky nemysleli upřímně – jako Gross.

Číslo 13, Zeman & spol. Strana spíchnutá horkou jehlou, jakoby na čísi objednávku. To také nepůjde.

Číslo 14 má strana STOP. Bez vlastního webu, s kandidátkou plnou neznámých jmen. Nelze.

Číslo 15, TOP09. Lidovečtí recyklanti, resp. deserteři. Na kandidátce sice několik přijatelných osobností, ale uznej, deníčku, stranu s takhle hanebným způsobem vzniku přece nemohu podporovat!

Číslo 16 je Evropský střed. Poloprázdné kandidátky, nikdo, koho bych znal. Jdeme dál.

Číslo 17, KDU-ČSL neboli zbytek potápějícího se korábu. Konservativní, ale beznadějně zkorupmovaní. Nechť tedy zahynou, škoda jich pro českou politiku nebude.

Číslo 18 má Pravý blok. Mám Petra Cibulku rád, ale skutečnou politickou stranu stále ještě dohromady nedal, a ani nedá, pokud se nedokáže zbavit mesiášského komplexu a i u politika nezdravé míry megalománie. Takže – snad příště.

Číslo 20, Strana zelených. Této partaji jsem věštil po minulých volbách zlý osud, protože mi bylo jasné, že nedokážou-li všechny aktivisty, které sdružili, uplatit funkcemi, udělají jim ze strany kůlničku na dříví. Přesně to se stalo, a rekonvalescence teprve začala. Jen ať se léčí dál, ale bez mého hlasu, ona jim, deníčku, trocha očistné stabilisace voličské základny prospěje.

Číslo 21, Suverenita Jany Bobošíkové. Populisté, dokonce nemají na svých stránkách ani přímý link na program, dobře vědouce, že o ten jejich voličům nejde. Brr!

Číslo 22, Humanistická strana. To je zajímavý zjev české politické scény, někdy ti o nich povím víc, deníčku. Ale kandidují jen v Praze a tím jsou automaticky nevolitelní: aby se dostali do parlamentu, museli by si je vybrat skoro všichni Pražané.

Číslo 23 jsou Piráti. Liberálové, s omezenou agendou a značně fragmentárním, krátkodechým programem. Nikoli.

Číslo 24, Vandasovi hoši. Ty ve sněmovně nechci.

Číslo 25 je Strana svobodných občanů. Další liberálové, se zálibou v našem stařičkém mocnáři. Tímto momentálně (a po zásluze) odkopnuti a ač v nemilosti, v lásce k němu neochabují. Pitomci.

Číslo 26 neboli ODS, strana aktuálně v rozvalu. Snad jí pomohou prohrané volby, k čemuž svou preferencí rád přispěju.

Strana 27, Klíčové hnutí Táni Fischerové. Ten nejhorší exemplář politického kýče, který si umím představit. Kdyby volby probíhaly negativní selekcí, měl bych dilema, zda vybrat je nebo DSSS.

Tak, a teď to víš, deníčku – ale neřekneš to na mě předsedovi, viď?

Aktualisováno.
Web strany STOP (díky Janu Vaňkovi ml.) nalezen. Za hledání ale nestál.

6 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1710