Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Předesílám, že dnešní Chvála se moc nepovedla, protože úmysl vyřešit oba dále popsané problémy bez nutnosti programování a tím demonstrovat sílu linuxového CLI zde sice byl, avšak ani v jednom případě se nakonec nepodařil: omluvou mi budiž, že oba programy obsahují jen pár řádků a o žádné velké programování v nich nejde.

V souvislosti s přechodem z papírových na elektronické dokumenty jsem zjistil, že velmi často potřebuji podepsat PDF dokument svým elektronickým podpisem s kvalifikovaným certifikátem (po zavedení datových schránek to z hlediska zákona už zcela nezbytné není, ale ze setrvačnosti to dělám dál: mnohé orgány veřejné moci to ostatně i nadále vyžadují). To umí Adobe Acrobat, ovšem pokládám za zbytečně pracné pokaždé tento software kvůli podpisu spouštět. Proto jsem si napsal jednoduchý skript v Jythonu (verse Pythonu dovolující využívat javové knihovny), kterým to provedu snadno z pohodlí příkazového řádku:

[tompecina@desktop signpdf]$ ./signpdf.py 
Usage:
  signpdf -k|--key keyfile [-p|--pass password] infile [outfile]
[tompecina@desktop signpdf]$ ./signpdf.py -k key.p12 -p <heslo> file.pdf
[tompecina@desktop signpdf]$

A je to.

Druhá operace, kterou často opakuji, je vyznačení data doručení, resp. u odchozí pošty data podání a doručení, elektronickým razítkem. I to místo Adobe Acrobatu, který jsem dřív používal, vyřeší několikařádkový skript v Jythonu:

[tompecina@desktop stamppdf]$ ./stamppdf.py
Usage:
  stamppdf x y text infile [outfile]

Notes:
  - Negative values of x/y mean offset from the right/top page margin
  - Character ^ in text is replaced with a newline
[tompecina@desktop stamppdf]$ ./stamppdf.py -130 -30\
  'Podáno dne: 14. 6. 2010^Doručeno dne: 14. 6. 2010' file.pdf
[tompecina@desktop stamppdf]$

Výsledek je zde.

Přidat komentář
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1479

Milý stranický deníčku!

Jak asi tušíš, po prohraných volbách vládne v naší Straně mír a klid: všichni jsme s tím jaksi počítali, všichni jsme věděli, že jinak to ani dopadnout nemůže, a všichni jsme správně a jednotně našli viníka – primitivního českého voliče.

Pan předseda ohlásil resignaci, ale nějak se k ní nemá; minulý týden zorganisoval cosi na způsob členské schůze. Zda někdo přišel, nevím, ono je celkem nepříjemné vysvětlovat panu předsedovi z očí to očí, že odstoupení znamená, že odstoupivší ztratil funkci, ze které odstoupil, a neměl by ji tedy dál vykonávat. Nevím, jestli jsi v kontaktu se sociálnědemokratickými deníčky, ale pokud ano, věz, že řešíme úplně stejné problémy jako sociální demokrati: kam s předsedou, který se má za příliš významnou a zasloužilou osobnost, než aby mohl být vyslán, jak tak pěkně říká kolega Bohumil Doležal, po balistické dráze do výslužby.

Za první republiky pro ten účel měli senát, praktické to zařízení, kam se odkládali emeritní politici. Náš Senát je k tomu ale nepoužitelný, protože takový emerita tam nemůže vejít z vůle své strany, nýbrž musí být zvolen, což bývá potíž – znáš přece české voličstvo, místo, aby celoživotní zásluhy expapalášovy ocenilo, říká si, že si snad už nakrad' dost, a najust zvolí někoho jiného, než by strana potřebovala.

Dalším problémem je, že pan předseda politicky kulminoval mlád, a na vstup do Senátu by musel ještě několik let počkat.

Zbývá trafika v diplomacii, jenže ne každý se na tuto karieru hodí, mnozí politici, jak asi víš, deníčku, hovoří plynně nejvýš tak sprostě (třebaže z cizího jazyka mají na spřátelené universitě státnici).

Už to tak vypadá, že nám pan předseda zůstane a pokud mu nenajdeme dostatečně lukrativní vyžití, povede nás i do příštích voleb.

2 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1363

To jsou ta specifika postkomunistické společnosti: zatímco v demokracii volič vybírá, kterou politickou stranu si ve vedení státu přeje, v České republice má právo určit, kteří politici ze strany, kterou si nepřeje, ale kterou přesto musí jako nejmenší zlo zvolit, protože nic lepšího k výběru nedostal, půjdou z kola ven.

Přesto i tato malá dávka demokracie vyvolala, zdá se, pořádný rozruch, a v nejsilnější pravicové straně probíhá cosi jako vnitřní očista spojená s nesmělým náznakem reformy. Není divu – na podzim budou komunální a senátní volby a nové vedení si po nepřesvědčivém výsledku parlamentních voleb nemůže dovolit další blamáž.

V upřímnost reformy příliš nevěřím, a to nejen kvůli známému pořekadlu o nových kouscích a starém psu. Občanské demokraty totiž stále limituje – a ještě řadu let limitovat bude – to, podle jakého klíče byli vybráni politici, kteří nyní stojí v jejich čele, totiž selekce podle postoje k sarajevskému atentátu. Václav Klaus si tehdy za své spolupracovníky vybral ty, kteří by nové Sarajevo nebyli schopni uskutečnit, prostě proto, že nebyli dostatečně silnými osobnostmi, aby se Klausovi dokázali postavit. A kdo neměl sílu požadovat reformu ODS v r. 1998, nedokáže ji prosadit ani o 12 let později.

A tak, až odezní posttraumatický kroužkovací šok, vše se vrátí do starých kolejí a jediným produktem reformy bude odchod několika politiků na nejvyšší úrovni. Ale díky aspoň za to!

2 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2056

Před více než deseti lety, v recensi filmu Vrchní, prchni! (1981), jsem napsal:

The movie, on the face of it, is a docile combination of communal satire and morality. It is well written (the author of the screenplay was Zdenek Sverak, who would later win an Oscar for his script of Kolya), loaded with situation humor, and exquisitely acted. However, there is more to it.

Vrana is portrayed as a hopeless womanizer who, besides having two children from his current marriage, has to pay alimonies for two or three other offspring. Thus, everything was made to comply with the canon of the official morale: it was his fault that he was pauperized – had he not lived immorally (ie divorced), he could, after a couple of years of heavy saving, afford the car and perhaps some other luxuries without robbing other people.

And this was the central political issue of the 70s and 80s: people who did everything they were required to by the Communist authorities, people who worked hard in their jobs, took part in official ceremonies, such as May Day parades, and voted for the Communist-nominated (ie the only) candidates in parliamentary and communal elections every four years, could still afford only a fraction of the consumer goods the citizens of the neighboring Western states, Germany and Austria, could purchase.

People were voluntary slaves, but their willingness bore them little fruit.

Obviously, Vrana's approach did not work, but what did? In this indirect sense, Vrchni, Prchni! was an explosive, revolutionary movie, a clandestine message, a precursor of the upcoming consumer revolt.

Pročítám novinové nekrology a nevycházím z údivu nad naprosto nevídanou koncentrací nepochopení a nesmyslů v přepočtu na čtverečný centimetr potištěné plochy: je vůbec možné, že lidé Ladislavu Smoljakovi tak málo rozuměli?

Snad je to tím, že doba, kdy Smoljak vytvořil převážnou část svého díla, vyžadovala od filmových a divadelních tvůrců přísnou autocensuru. Kdo chtěl něco důležitého divákovi sdělit, musel tak činit nesměle, po částech a v jinotajích.

Na povrchu báječně natočená satirická komedie bývá hořkou kritikou poměrů a lidí, kteří se jim přizpůsobují a přitom nepostřehnutelně, kousek po kousku, ztrácejí něco velmi podstatného: svou morální integritu a s ní i tradiční společenskou identitu.

Snad nejostřeji je to patrné na filmu Kulový blesk (1979). Dysfunkce trhu s byty nutí mladý pár, který touží zlepšit si svoje poměry, jít do megalomanského projektu doktora Radosty, do dvanáctisměny, a nakonec, po mnoha humorných peripetiích, tito manželé zjišťují, že pro splnění svého snu postupně dokázali hodit za hlavu nejen zbytkovou sebeúctu, ale i to, co by na počátku akce zcela jistě považovali za konstantu, za neprolomitelnou morální hranici, totiž elementární pietu a lidský respekt k zemřelému. Málokterý film té doby je tak příkrým odsudkem komunistického režimu a jeho imanentní nelidskosti jako právě Kulový blesk.

Jistě ne vše, co Smoljak natočil, snese takto přísná měřítka. Špatný je kupříkladu film Marečku, podejte mi pero (1976), který přes neobyčejnou technickou brilanci a perfektní herecké výkony nedokázal překročit mantinely prvoplánového humoru vystavěného na kontrastu životní zkušenosti a zkostnatělého systému středoevropského školství. A málo povedený je Trhák (1981), jenž se vinou chabého scénáře i nezvládnuté režie proměnil v nechtěnou sebeparodii, v parodii parodie.

Na půl cestě zůstala další divácky oblíbená komedie, Na samotě u lesa (1976), která předznamenala základní thema českých a slovenských filmů 80. let: hledání životní authenticity, k nezdaru předem odsouzený pokus o opětovné polidštění morálně znetvořeného komunistického člověka [pars pro toto: Jako jed (1985)].

Nejsilnějším Smoljakovým thematem byl ovšem jeho Cimrman, neboli poselství z lepších časů. Cimrmani si dokázali nápaditě pohrát se dvěma kontrasty zároveň. Tím nejviditelnějším je střet cimrmanovské nespoutané výstřednosti s dokonalým, nahlíženo optikou modernismu však strnulým řádem doby, do níž jsou geniovy životní příběhy zasazeny. Ve druhém plánu se střetává poklid a idyla 19. století s tím, co v cimrmanovských hrách záměrně a až ostentativně přítomno není, avšak co právě svou nepřítomností na jevišti hraje a vytváří někdy až drastický kontrapunkt, totiž století dvacáté, ve kterém lidé vynalezli a masově uplatnili kulomet, yperit, gulag, Zyklon-B a nakonec atomovou bombu, to vše oděno do roucha totalitních ideologií, před nimiž se není kam ukrýt: leda právě do jinotajů a skrytých příběhů.

Stejně jako Smoljakovy a Svěrákovy filmy však Cimrman hovoří jen k tomu, kdo mu dokáže naslouchat, a pro ostatní má jako náhražku nějaký ten gag nebo populární hlášku. Pokusme se, velmi bych prosil, posuzovat dílo Ladislava Smoljaka podle toho, co je v něm skutečně podstatné, nikoli podle marginalií, jak, bohužel, naprostá většina autorů nekrologů tohoto významného umělce činí.

1 komentář
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 3357

Milý deníčku!

Tak je to tady, tisková zpráva o našem volebním úspěchu, zatím toliko v podobě e-mailu pana kancléře (jenž svého předsedu v abdikaci nenásledoval, pouze dal svou funkci k disposici). Dovol mi ocitovat nejpůsobivější pasáže:

Není vaší vinou, že jsme neuspěli. Vaším úsilím jste představili Konzervativní stranu veřejnosti. To, že jí dalo hlas pouze 4200 voličů, neznamená, že má jen jejich sympatie. Ne, sympatizujících je násobně více […] Je třeba nezahořknout, pokračovat v rozšiřování členské základny, ve stálém informování veřejnosti o stanoviscích KONS k aktuálním záležitostem, v prosazování konzervativní politiky.

Inu, deníčku, já to vidím z posice řadového člena docela jinak: ve volbách jsem se opět naprosto zesměšnili, dokázali jsme, že nedovedeme mluvit jinak než ve frasích a hodnoty, které representujeme, nejsme schopni voličům ani vysvětlit, natož je o nich přesvědčit a strhnout.

Pokud vůbec máme přežít, musíme se konečně začít chovat konservativně, a to i ve vztahu k otázkám národní minulosti. Není, milý deníčku, nic trapnějšího než konservativní strana, která podporuje, mimo jiné, legitimitu poválečného vyhnání sudetských Němců a znárodnění průmyslu a která se nedokáže distancovat od protiemigrantské politiky polistopadových vlád.

To jsou, deníčku, podstatné věci, které rozhodně nenahradíme tím, že občas půjdeme narušit meeting KSČM. Konservativismus je hodnota, nikoli gesto.

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1264