Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Tak jsem ji dostal. Červenou, typu A, vzhledu téměř authentického, s krátkým průvodním dopisem, v němž mi politik jedné partaje slovy přizpůsobenými průměrné inteligenci voličově vysvětluje, že budu muset zaplatit dluh, který mým jménem jako ministr financí za jinou partaj udělal.

Zaslechl jsem, že někteří adresáti se prý po jejím obdržení zhroutili a museli být svěřeni péči psychiatrů. Nic překvapivého v zemi, kde před nedávnem proběhla v parlamentu velká bitva o to, zda se bude na výplatní lístek tisknout skutečná daň z příjmu anebo jako dosud jenom její část, aby obyvatelstvo bylo klidné a nebouřilo se tváří v tvář sumě, kterou ve skutečnosti na této dani platí.

Osobně jsem názoru, že zvyšování státního dluhu by stejně jako všechna další opatření, jejichž beneficia inkasuje současná vláda, zatímco břemena dopadnou na ty příští, mělo vyžadovat minimálně schválení ústavní většinou, ale je mi jasné, že něco podobného je prosaditelné asi stejně snadno jako omezení poslaneckých výhod. Ostatně co jiného čekat v zemi, jejíž elektorát se hroutí, když mu sdělíte, jaká je výše státního dluhu.

49 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3027

Už dlouho se chystám napsat o národních stereotypech v českém poválečném umění, zejména kinematografii: o tom, jak Češi vycházejí v konfrontaci s jinými národy – především ovšem Němci – vždy jako zásadoví, přátelští, inteligentní, čestní, byť často zbytečně skromní, utlačovaní a neprávem odstrkovaní.

Film Krev zmizelého (2005) scénáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara, který jsem viděl poprvé až letos v televisi, staví všechny tyto stereotypy na hlavu: Češi jsou v tomto příběhu, který časově pokrývá 30. až 60. léta minulého století, vylíčeni jako zákeřné bestie terorisující a zneužívající každého, kdo se dostane do jejich moci. Kladným hrdinou je bývalý esesák (Vladimír Dlouhý), lepší než Češi jsou i polští komunističtí pohraničníci, a paradoxně relativně nejslušnější z Čechů je estebák (Ondřej Vetchý). Průměrný Čech Pepek, jehož ve filmu skvěle hraje Jiří Lábus, je cosi na způsob Švejka: morálně indiferentní oportunista spíše mdlého ducha, s téměř vymizelou schopností solidarity a soucitu. Jeho ženskou obdobu, jakousi archetypální Annu Proletářku, zahrála neméně dobře Simona Stašová.

Nechci psát o sujetu dvouhodinového filmu, jehož příběh odehrávající se převážně v Sudetech je velmi spletitý, ani o tom, jak byl výsledek pokažen špatným obsazením několika rolí (Ester Geislerová, Ondřej Vetchý) i snahou o příliš explicitní, téměř hollywoodský styl vyprávění. Spíš bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mne při sledování Krve zmizelého napadly.

Film si podle mého názoru především klade otázku po legitimitě české (československé) moci na sudetském území. Nebyl-li tam stát schopen zajistit po válce řádnou správu a místo četníků, úředníků a soudců poslal rabovací gardy, jimž dovolil střílet bez soudu civilní obyvatelstvo (a poté je za tyto zločiny zákonem amnestoval), nezaslouží úcty, respektu a loyality, a musí být chápán jako stát nepřátelský, před nímž je třeba mít se na pozoru a který lze bez sebemenších výčitek svědomí zradit a opustit, tak jako ho bez náznaku nostalgie opouští hlavní hrdinka Dorli. Byl ostatně jen malý rozdíl mezi tím, jak se počínaje r. 1945 tento stát choval k vlastnímu ethniku a jak brutálně nakládal s cizinci upadnuvšími do jeho moci, a tak mnozí z těch, kteří zprvu jeho jménem utlačovali druhé, byli sami nakonec prohlášeni za veřejné nepřátele a pronásledováni.

Druhou věcí, která mi přišla na mysl, je problém odsunuté paměti krajiny. Opilá Dorli si v rakouské hospodě přisedne ke stolu se dvěma Němci a začne si s nimi vyprávět o rodných Sudetech, a nakonec si s nimi připíjí auf Gesenke, na Jeseníky. To je pocit, který velmi dobře znám, a který mne přepadá, kdykoli přijedu třeba do Liberce a jeho okolí. Znám tu krajinu od nejranějšího dětství a mám ji rád, a tímto pocitem jsem zároveň spojen s lidmi, kteří tam dnes nesmějí žít – velmi intensivně cítím, že je to moje vlast, a přitom to nemůže být moje vlast bez lidí, kteří tady po stovky let a desítky generací žily; co naplat, že jsou všude české cedule, když staré domy, ulice, ale i les nebo hory ke mně mluví německy. Hlavní náměstí v Liberci se dnes jmenuje Benešovo, což mne uráží, protože to nemohu chápat jinak než jako zpupné gesto barbara-dobyvatele, a jako pro konservativního člověka s úctou k tradici je pro mne nemožné s touto conquistou se identifikovat. Totéž jako v Liberci mne přirozeně napadá v Karlových Varech, v Chebu nebo v Děčíně. Zdá se, že, paradoxně, potřebuji Němce k tomu, abych mohl Sudety chápat jako svou vlast, abych s nimi mohl svou lásku k vlasti sdílet.

Film Krev zmizelého sice nepatří k vrcholům české polistopadové kinematografie, v mnoha směrech může být ale předzvěstí filmů, které se tu budou natáčet v příštích letech a které budou hlubší reflexí otázek naší národní minulosti než dokázaly být Pelíšky, Kolja, Horem pádem nebo Musíme si pomáhat.

Aktualisováno.

17 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 4442

Když jsem v novinách uviděl titulek Vydělávám víc než manžel, přiznala Petra Paroubková, okamžitě jsem si vzpomněl na identickou zprávu, kterou o sobě kdysi do medií rozhlásila manželka Stanislava Grosse (řečeného Koloťuk). Její příjmy prý pocházely z prodeje kosmetiky AmWay, což je, pokud vím, jedna ze značek využívající nechvalně známý systém MLM, vnucování předraženého zboží lidem, kteří o ně nestojí; k čemuž ostatně měla manželka premiéra Šárka (řečená Bufetářka) ty nejlepší předpoklady: jen si zkuste něco odmítnout ženě ministerského předsedy!

Zakrátko přestal být Gross premiérem a jak to bylo s jeho skutečnými příjmy, vyšlo najevo vzápětí. Čeká nás něco podobného i v případě Paroubkových? Není to vyloučeno, model Gross je bezesporu ideálem pro každého aktivního politika: nejprve pohádkově zbohatnout z korupčních peněz a pak si chytrou transakcí s akciemi zajistit doživotní beztrestnost.

9 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2575

Můj milý, přísně tajný stranický deníčku!

Dnes ti prozradím něco, co si mezi sebou mí spoluúdové vyměňují potajmu, nejčastěji na procházce parkem poté, co mobilní telefony nechají v autě a límce svých svrchníků vyhrnou tak, aby na minimum snížili risiko odposlechu směrovým mikrofonem (představ si, chceš-li, Deepthroata, anebo tu schůzku prokurátora s tajným informátorem z filmu JFK, u Lincolnova památníku ve Washingtonu).

Deníčku, v letošních volbách nebudu volit Konservativní stranu. Nemohu dát svůj hlas té roztodivné směsici kašparů, obzvláštníků, potrhlíků, politických desperátů, nerecyklovatelných renegátů dávno zaniklých mikrostran, mimoběžníků a vůbec mimoňů a mimoní, kteří naši Stranu tvoří. Promiň, ale nejde to.

Těžké rozhodnutí padlo poté, co jsem zděšen zhlédl náš předvolební klip (existuje i dvouminutová verse, tu si taky pusť, sborová invokace Volte Konservativní stranu! à la Šmoulové vstoupí, myslím, do dějin české volební kinematografie).

Dílo pro nás vytvořil pan Vadas a ač se snažil, seč mohl, smutnou pravdu o nás nevyretušoval. Celé to komposičně stojí na verbálním sdělení našeho nového předsedy. Ten vypadá, jako by do něj právě zastrčili monočlánek: jeho projev by se dal beze změny použít v kursu Antirétorika aneb Jak mluvit, aby vám lidé zaručeně neuvěřili. Skoro bych řekl, deníčku, že po takovém sales pitch by pan předseda neprodal láhev mattonky uprostřed Sahary.

Pamatuješ si, deníčku, na ty televisní reklamy na dárcovské SMSky, co se vysílají po každých povodních? Jak tam pan Lukavský, tuším, tklivě vyzývá občany k účasti na charitě, a jak si mobilní operátoři z darované částky opět charitativně vezmou pouze svůj standardní poplatek (jehož výše, jak kdosi spočítal, je v poměru k přenesené informaci vyšší než náklady na transfer dat z Hubblova teleskopu)? A jak už nikdo nikdy nekontroluje, co se s těmi penězi stane?

Tak právě na ně jsem si vzpomněl, když jsem sledoval předsedův projev. Takhle přece nikoho o ničem nepřesvědčíš! Naše sdělení musí být cosi na způsob: Tato společnost je stále těžce nemocná, a chceme ji léčit. Nemáme a neznáme žádné zázračné léky, jen to, co se v minulosti osvědčilo: slušnost, poctivost, odpovědnost. Cokoli, deníčku, jen ne to, co ten bateriový pan předseda předvedl!

Nyní tedy budu vybírat mezi ostatními stranami, a jak jsem zvolil, ti zase někdy – tajně – napíšu.

4 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1389

Máloco se před dvaceti lety zdálo tak jisté, jako že české televisní stanice už nikdy nebudou reprisovat primitivní propagandistické seriály pocházející z komunistické, jak zpíval Karel Kryl, prolhané skříňky na civění. Jenže všechno je najednou jinak: ukázalo se, že s čestnou výjimkou Smyczkova seriálu Bylo nás pět nevzniklo v tomto genru za poslední dvacetiletí nic, co by bylo s produkcí předchozí epochy srovnatelné, a ve světle Ulic, Pojišťoven štěstí a Odsouzených se jako vrcholné umělecké dílo musejí jevit nejen Hříšní lidé města pražského nebo Nemocnice na kraji města, ale vyprahlý masový konsument postupně vezme zavděk i tím, co se druhdy jevilo jako absolutní odpad.

Bitva o Majora Zemana (o němž jsme tu psali zcela nedávno) se zdá být vyhranou, nyní se frontová linie posunula k Dietlovu seriálu Nejmladší z rodu Hamrů a za humny čeká další adept, charakterní papaláš Josef Pláteník z Okresu na severu z dílny téhož scénáristy i režiséra.

Oba seriály přísně respektují formální půdorys hagiografie, svatopisu, a ačkoli je mezi nimi z hlediska provedení, společenského kontextu i scénáristovy autorské svěžesti značný rozdíl, principiálně jde o jeden a ten samý problém, který jako bychom stále neuměli rozhodnout. Trochu přitom zapomínáme, že totéž jsme kdysi vášnivě zazlívali právě komunistům, kteří odmítali reprisovat díla, v nichž vystupovali nevhodní protagonisté (v Orwellově newspeaku neosoby), a byli schopni kupříkladu přetočit téměř celý jeden díl Takové normální rodinky jen proto, aby v něm nemusel v roli svérázného malíře pokojů hrát tehdy v nemilost upadnuvší Pavel Landovský.

Pléduji tedy za uvedení seriálu, který nepokrytě propaguje a oslavuje násilnou kolektivisaci v 50. letech? Ano, protože vedle toho je v seriálu vynikající hudba Zdeňka Lišky a k vidění jsou tam herecké výkony, na které se nezapomíná. A vůbec by mi nevadilo podívat se znovu na Okres na severu, zdařilou ilustraci these, že komunismus by byl vybudovatelný, leč toliko v případě, že bychom k tomu místo lidí angažovali anděle.

Naprosto stejně se ovšem stavím k propagandě nacistické: Triumph des Willens Leni Riefenstahl je jedinečné umělecké dílo, a film S.A.-Mann Brand by měl vidět každý, kdo snad chová jakékoli iluse o povaze nacismu.

Je totiž nebezpečnou naivitou domnívat se, že generaci imunní k totalitě odchováme spíš na zaručeně ideově nezávadných mýdlových operách, než když ji budeme konfrontovat s nekašírovanou, syrovou minulostí, protože taková nebyla doba, nýbrž takoví jsme byli my, a měli bychom se snažit, aby, když už minulost nezměníme, takoví nebyli aspoň oni.

Přidat komentář
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 1505