Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Milý (stále ještě tajný) stranický deníčku!

Slíbil jsem ti, že tě seznámím s výběrem strany, pro kterou jsem se místo té naší rozhodl. Proto si otevírám volební menu, doplňuji to webovými stránkami jednotlivých adeptů, a začínám procházet alternativy.

Číslo 1 jsou Občané.cz, strana bez tradice. Z kandidátů ve svém volebním kraji znám osobně tři, jednoho z nich bych určitě ve sněmovně mít nechtěl, dva další ano. Dívám se proto ještě na web. Názorová neujasněnost (strana se nesmyslně presentuje jako liberálně-konservativní), na můj vkus příliš populismu, bezduché frase jako kulturu vnímáme komplexně. Ne, deníčku, tihle můj hlas dostat nemohou, snad v příštích volbách, ale to na sobě budou muset ještě hodně zapracovat.

Číslo 4 a Johnovy Věci veřejné, další rychlokvaška. Z kandidátky znám jen Radka Johna, a to mi k rozhodnutí stačí.

Číslo 6, KSČM. Web na thema žhář hasičem, děkuji, nechci.

Číslo 7, Koruna česká. Konservativní strana, od minulých voleb odvedla velký kus práce, její program je celkově přijatelný. Takže prozatím kandidát číslo jedna.

Číslo 8 je Česká strana národně sociální, čili, deníčku, brkouni, nebo spíš, co z nich zbylo. Kandidují jen v Praze, a z kandidátky neznám živáčka. Kdepak!

Číslo 9 neboli ČSSD. V poslední době oběť nechutných medialních kampaní, ale to ještě není důvod, proč bych jim měl dát hlas: a kromě toho, deníčku, dost se bojím, aby to taky nemysleli upřímně – jako Gross.

Číslo 13, Zeman & spol. Strana spíchnutá horkou jehlou, jakoby na čísi objednávku. To také nepůjde.

Číslo 14 má strana STOP. Bez vlastního webu, s kandidátkou plnou neznámých jmen. Nelze.

Číslo 15, TOP09. Lidovečtí recyklanti, resp. deserteři. Na kandidátce sice několik přijatelných osobností, ale uznej, deníčku, stranu s takhle hanebným způsobem vzniku přece nemohu podporovat!

Číslo 16 je Evropský střed. Poloprázdné kandidátky, nikdo, koho bych znal. Jdeme dál.

Číslo 17, KDU-ČSL neboli zbytek potápějícího se korábu. Konservativní, ale beznadějně zkorupmovaní. Nechť tedy zahynou, škoda jich pro českou politiku nebude.

Číslo 18 má Pravý blok. Mám Petra Cibulku rád, ale skutečnou politickou stranu stále ještě dohromady nedal, a ani nedá, pokud se nedokáže zbavit mesiášského komplexu a i u politika nezdravé míry megalománie. Takže – snad příště.

Číslo 20, Strana zelených. Této partaji jsem věštil po minulých volbách zlý osud, protože mi bylo jasné, že nedokážou-li všechny aktivisty, které sdružili, uplatit funkcemi, udělají jim ze strany kůlničku na dříví. Přesně to se stalo, a rekonvalescence teprve začala. Jen ať se léčí dál, ale bez mého hlasu, ona jim, deníčku, trocha očistné stabilisace voličské základny prospěje.

Číslo 21, Suverenita Jany Bobošíkové. Populisté, dokonce nemají na svých stránkách ani přímý link na program, dobře vědouce, že o ten jejich voličům nejde. Brr!

Číslo 22, Humanistická strana. To je zajímavý zjev české politické scény, někdy ti o nich povím víc, deníčku. Ale kandidují jen v Praze a tím jsou automaticky nevolitelní: aby se dostali do parlamentu, museli by si je vybrat skoro všichni Pražané.

Číslo 23 jsou Piráti. Liberálové, s omezenou agendou a značně fragmentárním, krátkodechým programem. Nikoli.

Číslo 24, Vandasovi hoši. Ty ve sněmovně nechci.

Číslo 25 je Strana svobodných občanů. Další liberálové, se zálibou v našem stařičkém mocnáři. Tímto momentálně (a po zásluze) odkopnuti a ač v nemilosti, v lásce k němu neochabují. Pitomci.

Číslo 26 neboli ODS, strana aktuálně v rozvalu. Snad jí pomohou prohrané volby, k čemuž svou preferencí rád přispěju.

Strana 27, Klíčové hnutí Táni Fischerové. Ten nejhorší exemplář politického kýče, který si umím představit. Kdyby volby probíhaly negativní selekcí, měl bych dilema, zda vybrat je nebo DSSS.

Tak, a teď to víš, deníčku – ale neřekneš to na mě předsedovi, viď?

Aktualisováno.
Web strany STOP (díky Janu Vaňkovi ml.) nalezen. Za hledání ale nestál.

6 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2115

Tak jsem ji dostal. Červenou, typu A, vzhledu téměř authentického, s krátkým průvodním dopisem, v němž mi politik jedné partaje slovy přizpůsobenými průměrné inteligenci voličově vysvětluje, že budu muset zaplatit dluh, který mým jménem jako ministr financí za jinou partaj udělal.

Zaslechl jsem, že někteří adresáti se prý po jejím obdržení zhroutili a museli být svěřeni péči psychiatrů. Nic překvapivého v zemi, kde před nedávnem proběhla v parlamentu velká bitva o to, zda se bude na výplatní lístek tisknout skutečná daň z příjmu anebo jako dosud jenom její část, aby obyvatelstvo bylo klidné a nebouřilo se tváří v tvář sumě, kterou ve skutečnosti na této dani platí.

Osobně jsem názoru, že zvyšování státního dluhu by stejně jako všechna další opatření, jejichž beneficia inkasuje současná vláda, zatímco břemena dopadnou na ty příští, mělo vyžadovat minimálně schválení ústavní většinou, ale je mi jasné, že něco podobného je prosaditelné asi stejně snadno jako omezení poslaneckých výhod. Ostatně co jiného čekat v zemi, jejíž elektorát se hroutí, když mu sdělíte, jaká je výše státního dluhu.

49 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3661

Už dlouho se chystám napsat o národních stereotypech v českém poválečném umění, zejména kinematografii: o tom, jak Češi vycházejí v konfrontaci s jinými národy – především ovšem Němci – vždy jako zásadoví, přátelští, inteligentní, čestní, byť často zbytečně skromní, utlačovaní a neprávem odstrkovaní.

Film Krev zmizelého (2005) scénáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara, který jsem viděl poprvé až letos v televisi, staví všechny tyto stereotypy na hlavu: Češi jsou v tomto příběhu, který časově pokrývá 30. až 60. léta minulého století, vylíčeni jako zákeřné bestie terorisující a zneužívající každého, kdo se dostane do jejich moci. Kladným hrdinou je bývalý esesák (Vladimír Dlouhý), lepší než Češi jsou i polští komunističtí pohraničníci, a paradoxně relativně nejslušnější z Čechů je estebák (Ondřej Vetchý). Průměrný Čech Pepek, jehož ve filmu skvěle hraje Jiří Lábus, je cosi na způsob Švejka: morálně indiferentní oportunista spíše mdlého ducha, s téměř vymizelou schopností solidarity a soucitu. Jeho ženskou obdobu, jakousi archetypální Annu Proletářku, zahrála neméně dobře Simona Stašová.

Nechci psát o sujetu dvouhodinového filmu, jehož příběh odehrávající se převážně v Sudetech je velmi spletitý, ani o tom, jak byl výsledek pokažen špatným obsazením několika rolí (Ester Geislerová, Ondřej Vetchý) i snahou o příliš explicitní, téměř hollywoodský styl vyprávění. Spíš bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mne při sledování Krve zmizelého napadly.

Film si podle mého názoru především klade otázku po legitimitě české (československé) moci na sudetském území. Nebyl-li tam stát schopen zajistit po válce řádnou správu a místo četníků, úředníků a soudců poslal rabovací gardy, jimž dovolil střílet bez soudu civilní obyvatelstvo (a poté je za tyto zločiny zákonem amnestoval), nezaslouží úcty, respektu a loyality, a musí být chápán jako stát nepřátelský, před nímž je třeba mít se na pozoru a který lze bez sebemenších výčitek svědomí zradit a opustit, tak jako ho bez náznaku nostalgie opouští hlavní hrdinka Dorli. Byl ostatně jen malý rozdíl mezi tím, jak se počínaje r. 1945 tento stát choval k vlastnímu ethniku a jak brutálně nakládal s cizinci upadnuvšími do jeho moci, a tak mnozí z těch, kteří zprvu jeho jménem utlačovali druhé, byli sami nakonec prohlášeni za veřejné nepřátele a pronásledováni.

Druhou věcí, která mi přišla na mysl, je problém odsunuté paměti krajiny. Opilá Dorli si v rakouské hospodě přisedne ke stolu se dvěma Němci a začne si s nimi vyprávět o rodných Sudetech, a nakonec si s nimi připíjí auf Gesenke, na Jeseníky. To je pocit, který velmi dobře znám, a který mne přepadá, kdykoli přijedu třeba do Liberce a jeho okolí. Znám tu krajinu od nejranějšího dětství a mám ji rád, a tímto pocitem jsem zároveň spojen s lidmi, kteří tam dnes nesmějí žít – velmi intensivně cítím, že je to moje vlast, a přitom to nemůže být moje vlast bez lidí, kteří tady po stovky let a desítky generací žily; co naplat, že jsou všude české cedule, když staré domy, ulice, ale i les nebo hory ke mně mluví německy. Hlavní náměstí v Liberci se dnes jmenuje Benešovo, což mne uráží, protože to nemohu chápat jinak než jako zpupné gesto barbara-dobyvatele, a jako pro konservativního člověka s úctou k tradici je pro mne nemožné s touto conquistou se identifikovat. Totéž jako v Liberci mne přirozeně napadá v Karlových Varech, v Chebu nebo v Děčíně. Zdá se, že, paradoxně, potřebuji Němce k tomu, abych mohl Sudety chápat jako svou vlast, abych s nimi mohl svou lásku k vlasti sdílet.

Film Krev zmizelého sice nepatří k vrcholům české polistopadové kinematografie, v mnoha směrech může být ale předzvěstí filmů, které se tu budou natáčet v příštích letech a které budou hlubší reflexí otázek naší národní minulosti než dokázaly být Pelíšky, Kolja, Horem pádem nebo Musíme si pomáhat.

Aktualisováno.

17 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 4833

Když jsem v novinách uviděl titulek Vydělávám víc než manžel, přiznala Petra Paroubková, okamžitě jsem si vzpomněl na identickou zprávu, kterou o sobě kdysi do medií rozhlásila manželka Stanislava Grosse (řečeného Koloťuk). Její příjmy prý pocházely z prodeje kosmetiky AmWay, což je, pokud vím, jedna ze značek využívající nechvalně známý systém MLM, vnucování předraženého zboží lidem, kteří o ně nestojí; k čemuž ostatně měla manželka premiéra Šárka (řečená Bufetářka) ty nejlepší předpoklady: jen si zkuste něco odmítnout ženě ministerského předsedy!

Zakrátko přestal být Gross premiérem a jak to bylo s jeho skutečnými příjmy, vyšlo najevo vzápětí. Čeká nás něco podobného i v případě Paroubkových? Není to vyloučeno, model Gross je bezesporu ideálem pro každého aktivního politika: nejprve pohádkově zbohatnout z korupčních peněz a pak si chytrou transakcí s akciemi zajistit doživotní beztrestnost.

9 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2929

Můj milý, přísně tajný stranický deníčku!

Dnes ti prozradím něco, co si mezi sebou mí spoluúdové vyměňují potajmu, nejčastěji na procházce parkem poté, co mobilní telefony nechají v autě a límce svých svrchníků vyhrnou tak, aby na minimum snížili risiko odposlechu směrovým mikrofonem (představ si, chceš-li, Deepthroata, anebo tu schůzku prokurátora s tajným informátorem z filmu JFK, u Lincolnova památníku ve Washingtonu).

Deníčku, v letošních volbách nebudu volit Konservativní stranu. Nemohu dát svůj hlas té roztodivné směsici kašparů, obzvláštníků, potrhlíků, politických desperátů, nerecyklovatelných renegátů dávno zaniklých mikrostran, mimoběžníků a vůbec mimoňů a mimoní, kteří naši Stranu tvoří. Promiň, ale nejde to.

Těžké rozhodnutí padlo poté, co jsem zděšen zhlédl náš předvolební klip (existuje i dvouminutová verse, tu si taky pusť, sborová invokace Volte Konservativní stranu! à la Šmoulové vstoupí, myslím, do dějin české volební kinematografie).

Dílo pro nás vytvořil pan Vadas a ač se snažil, seč mohl, smutnou pravdu o nás nevyretušoval. Celé to komposičně stojí na verbálním sdělení našeho nového předsedy. Ten vypadá, jako by do něj právě zastrčili monočlánek: jeho projev by se dal beze změny použít v kursu Antirétorika aneb Jak mluvit, aby vám lidé zaručeně neuvěřili. Skoro bych řekl, deníčku, že po takovém sales pitch by pan předseda neprodal láhev mattonky uprostřed Sahary.

Pamatuješ si, deníčku, na ty televisní reklamy na dárcovské SMSky, co se vysílají po každých povodních? Jak tam pan Lukavský, tuším, tklivě vyzývá občany k účasti na charitě, a jak si mobilní operátoři z darované částky opět charitativně vezmou pouze svůj standardní poplatek (jehož výše, jak kdosi spočítal, je v poměru k přenesené informaci vyšší než náklady na transfer dat z Hubblova teleskopu)? A jak už nikdo nikdy nekontroluje, co se s těmi penězi stane?

Tak právě na ně jsem si vzpomněl, když jsem sledoval předsedův projev. Takhle přece nikoho o ničem nepřesvědčíš! Naše sdělení musí být cosi na způsob: Tato společnost je stále těžce nemocná, a chceme ji léčit. Nemáme a neznáme žádné zázračné léky, jen to, co se v minulosti osvědčilo: slušnost, poctivost, odpovědnost. Cokoli, deníčku, jen ne to, co ten bateriový pan předseda předvedl!

Nyní tedy budu vybírat mezi ostatními stranami, a jak jsem zvolil, ti zase někdy – tajně – napíšu.

4 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1616