Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Na tomto místě měla být původně recense nového českého filmu Kajínek (2010). Naštěstí na něj už nemusím, udělal to za mě František Fuka. I když je fakt, že některé pasáže filmu mohly být celkem zábavné. Cituji:

Hollywoodská stylizace je místy až vtipná, například když URNA týmy Bravo a Charlie (opravdu!!!) dobývají pražský panelák a dívají se přitom na laptopu na jeho 3D animovaný vektorový model.

Anebo jestliže se Tatiana Vilhelmová pokouší authenticky zahrát Kláru Slámovou, což, u vědomí kvalit předlohy, pokládám za úkol, jenž by s úspěchem splněn musel být poprávu oceněn Oscarem.

Tak snad až v televisi!

Přidat komentář
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 1899

Milan Paumer by si zasloužil, aby se jeho pohřbu zúčastnil president republiky Václav Klaus, prohlásil senátor Jaromír Štětina. Něco takového by si, myslím, Milan Paumer přece jen nezasloužil – dost na tom, jakou trapností byl jeho pohřeb i bez účasti presidenta.

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám ve středu do Poděbrad vůbec jet: znechucovala mě představa, jak se na jeho pohřbu bude promenovat a zviditelňovat nejeden z těch, o něž by si Milan za života ani neopřel kolo, a jak mu, když už je po smrti a nemůže postkomunistické elitě škodit, jeho odbojovou činnost tak trochu odpustíme a nad jeho zločiny na pár dní blahosklonně přimhouříme oko. Pak se vše vrátí k normálu, a až se znovu bude rozhodovat o státním vyznamenání, budou Mašínové a Paumer opět sprostými vrahy.

Jel jsem, a udělal jsem špatně. Obřad, na jehož organisaci se vedle Milanova bratra Zdeňka podílel zejména Martin Vadas, odkryl stav současné české společnosti v celé nahotě. Byl jsem jím zklamán a znechucen ještě víc, než jsem čekal.

Milan Paumer patřil k velmi malému počtu lidí, kteří se dokázali postavit komunistické diktatuře se zbraní v ruce. Směl promluvit na jeho pohřbu někdo z těch, kteří měli odvahu učinit to samé? Ne, místo toho řečnili po většinu doby politici, zvyklí své názory měnit a upravovat přesně podle aktuální potřeby a naladění veřejnosti. Martine Vadasi, skutečně nebylo možné poděkovat přítomným potentátům za účast a naznačit jim, že mluvit nad rakví bude jen ten, kdo na to má – ve světle toho, komu je vzdávána poslední pocta – aspoň minimální morální právo?

Milan Paumer vstoupil dobrovolně do americké armády, kde sloužil ve Special Forces (u tzv. zelených baretů, green berets), a rozhodně neudělal své zemi ostudu. Na pohřbu mu sice zahráli Ballad of the Green Berets (video), ale místo vojenských poct, které by si byl plně zasloužil, vyslala americká ambasáda jediného zástupce, a místo vojáků se obřadu účastnili, v zoufale nepadnoucích uniformách, milovníci historické vojenské techniky – což vlastně byla z nouze ctnost, protože tato země žádné skutečné válečné hrdiny nemá; tedy vyjma těch příslušníků R.A.F., kteří přežili vězení, jímž se jim vlast za statečnost v boji proti nacismu odvděčila.

Milan Paumer byl českým a americkým občanem, přesto mu na pohřbu zazněla pouze československá hymna. Spojené státy jej přitom přijaly, daly mu svobodu a umožnily mu prožít důstojný život. O tom, že by jej snad spolu s Mašíny vydaly do rukou komunistů, ač ti o to pochopitelně velmi stáli, nemohlo být ani řeči.

Když pohřební vůz s Milanovou rakví projížděl branou poděbradského zámku, lidé, kteří stáli na nádvoří, začali spontánně tleskat. Byl to dojemný moment, a snad i příslib, že není vše ztraceno, že prostí lidé, kteří do sálu nesměli, přece jen ještě neztratili schopnost rozlišit, kdo byl skutečný hrdina a kdo je, tak jako Klaus, Nečas nebo Štětina, jen hadrový panák.

2 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2743

Наталья Гусева v roli Алисы

Guy Peters zveřejnil na svém blogu odkaz na video s písní Прекрасное далеко. Píseň pochází z ruského serialu pro děti Гостья из будущего (1985), který ruské televise i po 25 letech od vytvoření každoročně reprisují a který se dodnes těší obrovské popularitě (o čemž svědčí i jeho rating na IMDB: 8,4). České televise – ostatně jako téměř všechno, co přichází ze zaostalého Ruska a nebylo vytvořeno přesně v mantinelech hollywoodských cliché – serial svorně ignorují.

Námětem pěti hodinových dílů je cestování časem, tedy thematika, kterou v téže době zpracovali čeští tvůrci v divácky obdobně atraktivních a zdařilých Návštěvnících (1983). Коля Герасимов, šesťák z jedné moskevské školy, objeví ve sklepě neudržovaného domu stroj času, jímž se dopraví o sto let do budoucnosti, do roku 2084. Tam nechtěně způsobí malér, v jehož důsledku se s ním do přítomnosti vrátí dva kosmičtí piráti a Алиса Селезнева, dívka zhruba jeho věku, jejíž přístroj na čtení myšlenek Коля vzal s sebou; právě na tento přístroj mají spadeno piráti. Nakonec samozřejmě všechno dobře dopadne, piráti jsou zlikvidováni a Алиса se může i se svým aparátem vrátit zpátky domů do své doby (video s ukázkami ze serialu).

Zatímco popularita Návštěvníků staví na inteligentním scenáři (a také na skvělém herectví Vlastimila Brodského), ruský serial vycházející z knihy Кира Булычева je realisován dosti nedbale a viditelně s nízkým rozpočtem, jako ostatně většina ruské filmové produkce pro děti té doby. Za svou popularitu a fakticky kultovní status vděčí Гостья neobyčejným výkonům, které odvedli představitelé přibližně deseti dětských rolí. Z českých pořadů se tomu, co děti vesměs ve věku 12–13 let na obrazovce dokázaly, blíží snad jen Páni kluci (1975) Věry Plívové-Šimkové, přičemž výkon představitelky Алисы nemá podle mého názoru v českém kontexu vůbec obdobu.

Наталья Гусева dokázala okouzlit již dvě generace mladých Rusů a Rusek uhrančivým pohledem a širokým, sebevědomým úsměvem. Optimismus, který z její postavy vyzařuje, kontrastuje s dobou, kdy byl serial natáčen a kdy se Rusům začala nezvratně hroutit představa jejich země jako mocného, prosperujícího imperia.

Jistě se v tomto kontextu nabízí paralela s Kolbergem (1945), který jsem stručně recensoval ještě na Lucerně Wikipedie. A jistě bychom mohli poznamenat, že zatímco většina Němců už pochopila, že Hitler nepřinesl jejich zemi velikost, ale zkázu, většinu Rusů obdobné poznání teprve čeká. Jenže to by nebylo fair, protože Гостья из будущего není oslavou ruské velikosti, ale primárně hodnot, jež jsou universalní: je to jedinečná filmová oslava životního optimismu.

Je docela škoda, že podobná umělecká díla český dětský divák nemůže znát, a je od malička vychováván v představě, že Rus, resp. Ukrajinec, je někdo inherentně méněcenný, duchovní omezenec, gastarbeiter, který je schopen nejvýš dřít někde na stavbě. Skutečné primitivy si tak tato společnost vychovává ve velkém sama.

4 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 10857

Další průzkum potvrdil pověst České republiky jako nejatheističtější země světa. Nasnadě je otázka: Znamená to, že Češi spiritualitu skutečně nepotřebují? Ne tak docela…

Před třinácti lety si povšiml Andrew Stroehlein (původní článek ze Slova se mi nepodařilo najít), že mnozí Češi mají ke svému tehdejšímu presidentu Václavu Havlovi stejný vztah jako k Ježíši Kristu, jako k beránku, jenž z nich svým utrpením pronásledovaného disidenta sňal hřích kolaborace a konformní občanské pasivity.

Čistým výtryskem atheistické spirituality – a variací na podobné thema – je Svěrákův film Kolja (1996), obsahující dokonce bizarnost všech bizarností, skutečnou atheistickou modlitbu.

Pocit, že jejich životu vtěsnávanému oficiální propagandou do racionalistického rámce vědeckého světového názoru cosi podstatného chybí, měli lidé i za minulého režimu, a protože vracet se k náboženské víře bylo pro ně osobně příliš nebezpečné, neboť to bylo pravidelně spojeno s omezením přídělu občanských práv, např. s limitovaným přístupem k vysokoškolskému vzdělání nebo ke kariérnímu postupu, jejich duchovnost se manifestovala nestandardními a nečekanými způsoby.

Duchovní rozměr tak v Československu získalo například trampské hnutí, jež se na počátku 70. let spojilo s na Západě už doznívající spiritualitou hnutí hippies, zplodivši nevídaný sociologický fenomén trampa-chuligána, který každý víkend odjíždí do přírody hledat únik před neblahou a nevlídnou dobou a ve společnosti stejně smýšlejících jedinců hledá, aniž by si to ovšem chtěl nebo uměl přiznat, Boha (takto – poznamenejme, že poněkud ahistoricky – se tomuto hnutí a jeho polistopadovým dozvukům dokázala vysmát Zuzana Navarová).

Komunistické úřady běsnily, ale kromě masových perlustrací např. na nádražích se nezmohly na nic, ostatně nelze dost dobře persekuovat někoho za to, že jezdí na sobotu tábořit do lesa, hrát na kytaru a povídat si s přáteli.

Pro 80. léta je typická další transformace této náhražkové spirituality. Nositelem duchovní revolty se stala ekologická hnutí, jejichž vlastní environmentalistická ideologie byla naplňována zcela nečekaným rozměrem. Toto hnutí sílilo takovým tempem, že nebýt geopolitických změn, zřejmě by během několika dalších let komunistický režim samo rozložilo: odehrála by se první světová ekologistická revoluce.

Po odpadnutí vnějšího tlaku se ukázala zvláštní věc: Češi se sice mohli vrátit k víře, ale protože v ní nebyli vychováni, nehledali ji a nerozuměli jí. Duchovní vakuum tak poněkud překvapivě pokračuje, a projevy této atheistické spirituality jsou pro svou naprostou nestandardnost hodny studia.

Projevy české spirituality bývají pravidelně spojeny s nacionalistickým, chauvinistickým kontextem. Dost bylo napsáno o fenomenu českých vánoc (úmyslně píši vánoce s malým v-, neboť jejich souvislost s křesťanským svátkem toho jména je pouze okrajová), jež se v průběhu desetiletí staly svého druhu sebepotvrzujícím rituálem. Během něj se Češi ubezpečují o vlastní výjimečnosti, o superioritě vlastní kultury a o své velikosti, a v neposlední řadě o podřadnosti ostatních národů.

Dokonalým příkladem je právě Kolja, chlapec z nižšího, primitivního národa, jenž je však blahovůlí Čecha – který si tím zároveň řeší dluh vlastní nestatečnosti a vykupuje se ze své viny – povznesen a smí zakoušet ta duchovní dobra, jež jsou jinak vyhrazena pouze nám, Čechům. Prominete-li mi uštěpačnou poznámku, zatímco moderně pojímaný Bůh je universální, ten český je zjevně starozákonní, výhradně a výlučně monoethnický.

Samostatnou kapitolou jsou ovšem Němci, nejhorší nepřátelé Čechů. Jim je věnována pozornost například v další povinné součásti vánočního rituálu, Třech oříšcích pro Popelku (1973). Jen stěží si představit dokonalejší apotheosu ideálů národního obrození a kompensaci českých mindráků než právě tento svérázně pojatý pohádkový příběh.

Alternativní spiritualita má přirozeně i sociální, třídní rozměr. Nepěkným překvapením pro mne bylo, že do českého pantheonu patrně již nezvratně pronikl normalisační seriál Byl jednou jeden dům (1974), což není nic jiného než umně převyprávěná komunistické verse dějin 20. století. Češi zřejmě vědí, že je to lež, ale lež, která dělá jejich nedávnou historií potlučenému egu velice, velice dobře. Majoru Zemanovi se proto Češi smějí, kdežto nad neméně ohavným a manipulativním Domem se dojímají.

Dalším pozoruhodným projevem potlačené religiosity je česká víra ve zvláštní poslání herců a zpěváků. August tak Čechovi nahradil kněze. Klaun-filosof Jan Werich, zbabělec a oportunista, který se stal národním guru, anebo nověji betlémy ve zpravodajském studiu České televise, to jsou fenomeny, které zřejmě ve světě nemají obdoby a které budou jednou s velkou pozorností studovány sociology.

When people stop believing in God, they don't believe in nothing – they believe in anything, napsal kdysi G. K. Chesterton. Češi jsou tohoto moudrého postřehu dokladem – a skoro bych řekl, že nám v tomto směru připraví ještě nejedno nepříjemné překvapení.

42 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5766

Lucerna wikipedie upozornila na již starší recensi filmu Der Untergang (2003) autora Antonína Kostlána. Musím přiznat, že ani mně se tento film příliš nelíbil, a ani důvody mých pocitů se od těch Kostlánových příliš neliší.

Der Untergang zachycuje s větší či menší mírou historické přesnosti období od dubna do začátku května 1945, jak je prožívali obyvatelé Hitlerova posledního bunkru pod zahradou Říšského kancléřství v centru Berlína, a to zejména z perspektivy mladé a naivní Hitlerovy osobní tajemnice, bavorské Němky Traudl Junge.

Nesdílím Kostlánovo přesvědčení, že by film mohl být dnešními Němci, nebo přinejmenším jejich významnou částí, vnímán jako revisionistický. K tomu má přece jen daleko, a aniž by se omezil na jinak běžnou uměleckou stereotypisaci, nepředkládá divákovi myšlenku nacionálního socialismu jako úcty nebo dokonce následování hodnou koncepci.

Jisté prvky glorifikace nacistického režimu a jeho Bonzen jsem však ve filmu zaznamenal, a to nikoli bez znepokojení.

Scénář filmu je zdařilý, jeho realisace je téměř prosta německé těžkopádnosti, herecké výkony, v prvé řadě právem oceněného, elektrisujícího Bruna Ganze v roli Hitlera, ale i mnoha dalších, notabilně Heino Fercha v roli Alberta Speera a Evy Braunové Julianne Köhler, jsou jedním slovem brilantní. Postavy, které herci hrají, byly nejvyššími představiteli státu a ideologie, a ačkoli šlo vesměs zločince a masové vrahy, odpovědné za smrt desetimilionů lidí, není dost dobře myslitelné, že by byly na filmovém plátně ztvárněny ve stylu záporných charakterů v Majoru Zemanovi.

To otevírá prostor pro úvahy, jež jsem naznačil titulkem tohoto blogpostu: jak v umění zobrazit zlo, jak se vypořádat s tím, že i zločinci mohli být okouzlujícími, osobně dokonale čestnými idealisty. Nebo přesněji, jak se vůbec vypořádat s existencí zla a s jeho atributy.

Katholický středověk – a velká část novověku – se vyznačoval poměrně přísným kánonem pro zobrazování ďábla. Tak jako bylo zapovězeno jeho jméno vůbec vyslovit nebo napsat, umělecká representace ďábla připomínala postavu na žaludském esu: rohy, oháňka, na těle šupiny, a místo chodidel kopyta, nebo spíš jedno kopyto, což odpovídalo tradiční představě spojující tělesnou asymetrii s ošklivostí. Katholický svět byl tedy jednoduchý – co bylo zlé, bylo nutně i nehezké, a k následování dobra stačilo následovat krásu.

Představa krásného ďábla byla stejně nemyslitelná jako možnost zobrazit ošklivého Ježíše Krista (ukázkovou mikrostudii na toto thema vystřihl v Perličkách na dně Evald Schorm).

Katholicismus (a víceméně i samu víru) jsme odložili, a vida, stará otázka je zpět. Okouzlující, galantní a jemný Hitler, humanistický šéflékař wehrmachtu, Frau Goebbels, která se tak identifikuje s nacionálně-socialistickou ideologií, že zabije vlastní děti, neboť jejich život po pádu nacionálního socialismu ztrácí hodnotu, a činí tak navíc s nepopiratelnou gracií a s důstojností, to nás znepokojuje a neumíme si s tímto vnitřním pocitem poradit, přestože jako racionalisté dobře víme, že představa o universální ošklivosti a bezprostřední poznatelnosti zla je neudržitelná.

V čem je chyba? Jen v našem atavismu, v tom, že v nás a našem kulturním vnímání zůstalo z desítek generací katholických předků víc, než si myslíme? Nebo je snad špatně celé osvícenství a naše snaha uplatnit rozum tam, kde nemá a nesmí mít místo?

Upřímně – nevím.

8 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2460