Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Milý tajný stranický deníčku,
tak jsem z té naší Strany den ode dne rozmrzelejší a smutnější. Byli jsme znovu v televisi, tentokrát na ČT2. Jak víš z předchozí aktualisace, Strana byla vylosována hned do prvního debatního duelu, proti sociální demokracii, a zase to nedopadlo moc dobře.

Pana předsedu jsme ale tentokrát nechali doma, a vyslali jsme do studia Dana Drápala, volebního leadra za Olomoucký kraj (jak jsem zjistil, v mnoha krajích je u nás volební leader zároveň jediným kandidátem na kandidátce, což je poměrně komické, poněvadž není jasné, koho by měl volebně vést).

Pan Drápal je člověk moudrý, vzdělaný, sečtělý, ale hrozně neprůbojný a submisivní, a podle toho to dopadlo. Místo jasného gesta k voličům jsme nechali dojem matný tak, že kdyby ses za půl hodiny zeptal diváků, kdo že tam proti ČSSD seděl, 95 % z nich by si nedokázalo vzpomenout.

Přitom příležitost byla, moderátor Jakub Železný byl korektní a dal nám tolik prostoru, kolik jsme nedostali za celé volební období.

Hned první otázka, jak se vymezujeme proti socialismu. Pan Drápal nedokázal vůbec smysluplně odpovědět, co vlastně proti socialismu máme, když v západní Evropě prý funguje sociální stát docela dobře. Kdyby na jeho místě seděl, jak tak hezky píše Anthony Burgess v Mechanickém pomeranči, your humble narrator, milý deníčku, řekl by: Socialismus je pro nás nepřijatelný, protože potlačuje individuální iniciativu a odpovědnost každého občana a společnosti tím škodí, když vytváří stále bytnějící vrstvu lidí, kteří jsou závislí na výplatě nejrůznějších dávek od státu, což ve svém důsledku vede k vzniku obecné představy, že bohatství vzniká přerozdělováním. Bohatství ale vzniká jedině prací, a kdo tvrdí něco jiného, je demagog, neboli, milý deníčku, řečeno pěkně postaročesku, tlučhuba.

Pan volební leader, bohužel, místo toho ušlechtile mlžil, takže protistrana, která správně usoudila, že na tak slaboučkého protivníka je zbytečné vypouštět předsedu, a posadila do studia ministra vnitra Pecinu, neměla problém na náš úkor zaexhibovat.

Pak se mluvilo o daních, a bylo to to samé, deníčku, v bleděmodrém. Leader nevysvětlil, co je špatně na zvyšování daňové progrese, že za socialistickými návrhy na vyšší zdanění lidí s nejvyššími příjmy je populismus, vytváření dojmu, že jsou to národní škůdci, když naopak právě těchto lidí je potřeba si vážit, protože vytvářejí více těch hodnot, které socialisté chtějí přerozdělovat. Proč kandidát neřekl natvrdo: Skutečnou podstatou vašich návrhů, pane ministře, je nízký apel na lidskou závist. My na rozdíl od vás si lidí, kteří pracují a tvoří hodnoty, vážíme, a nekrmíme voliče primitivní propagandou o tom, jak dobře se všichni budeme mít, když stát zabaví a přerozdělí zisky ČEZu anebo když ještě víc zdaní manažery a podnikatele.?

Proč, řekni mi, milý deníčku, proč?

39 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2406

Na televisi Barrandov skončila další reprisa Třiceti případů majora Zemana, tentokrát již zcela bez mediální odezvy. Zdá se, že je dobojováno, a poněkud toporný, leč proletářsky zásadový major se definitivně stal běžnou součástí televisního mixu.

Tento seriál je ovšem nesmírně zajímavý a neměl by unikat kritické analyse, především pro svůj téměř nekonečný interpretační potenciál: každý v něm může vidět něco jiného, a bude mít více či méně pravdu.

Pro někoho je Třicet případů primitivní komunistickou propagandou, snahou presentovat lživý obraz československé poválečné historie. V řadě dílů je takové vyznění primární a vedle ideologické látky v nich mnoho dalšího nenajdeme: příkladmo v episodě Strach o bratrech Mašínech nebo Vrah se skrývá v poli o babickém masarku. Čistá, nepříliš umně presentovaná komunistická lež.

Další episody jsou prostou televisní detektivkou, lepší (Studna, Tatranské pastorále) nebo horší (Smrt u jezera).

Jinde si Jiří Sequens střihl bondovku, sice se špatným koncem (komunistický Bond major Hradec i jeho ženský protipol, Hanka Bízová, umírají v zahraničí při výkonu služby), ale do jisté míry zábavnou a přes značnou dávku naivity (lodník Barkl, který prchá před svými vězniteli za bílého dne po jediné silnici, která vede z jeho vězení) ještě sledovatelnou. Tyto díly, tím, jak líčí západní společnost, jsou už částečně podřaditelné poslední, z dnešního pohledu nejdůležitější skupině, a to – částečně záměrné, částečně na úkor tvůrců realisované – parodii.

Vezměme západoberlínský bar White Lines s dekadentními stripteasovými tanečnicemi a svéráznou sestavičkou českých a polských emigrantů, kteří ho provozují. O tom, že se vyrábí parodie, věděla jistě jen část teamu, ale není pochyb o tom, že si natáčení náležitě užila.

Vrcholem jsou přirozeně Mimikry, díl, kde si z režimu dělal legraci snad každý, kdo se na obrazovce (nebo za ní) objevil. Základ poskytli pánové Liška a Belfín, jejichž kreace Bič boží nemá ve svém žánru obdoby. Pamatujeme si to všichni: Ááá! Ááá! Ááá! Ááá! Stavět mrtvým hrob! Zofar! Z Naamat! Vo tom! Řek! Zlatej písek, zlatý kamení, krtiny a smaragdovej prach, kosti, kůže, lejno, vítr, mrak! To všechno je mámení! Protože! Jednostejně v prachu lehnou! A červi se rozlezou! Bič boží! Bič boží! Bič boží! Je vyžene!

Pozadu nezůstali herci, Jiří Lábus předvedl několik nezapomenutelných komických výstupů a Oldřich Vlach se svým Včeličky zabzučej! vytvořil vpravdě životní roli, jíž vstoupil do historie české kinematografie. Kdepak, kam se na jeho parodii narkomana Kájíka Voldřicha hrabe Limonádový Joe!

Zapomenout ovšem nelze na několik momentů, které přežily svou skutečnou uměleckou kvalitou. Například Liškova hudba k Loupeži sladkého «i» si příliš nezadá s Markétou Lazarovou, a herectví Vladimíra Menšíka v Pánovi ze Salcburku nebo Světly Amortové v Mědirytině je takového druhu, že jejich, v podstatě vedlejší, role všechny ostatní na scéně zastíní.

Tedy závěrem: seriál Třicet případů majora Zemana je kulturologický a politologický fenomen, na který lze nahlížet zároveň několika stejně validní způsoby, a je jen dobře, že se jeho reprisování nakonec prosadilo. Ideologický jed, který seriál obsahuje, pokud kdy vůbec byl nebezpečný, dnes již vyčpěl a ztratil účinnost, a na rozdíl od jiných normalisačních děl, bezproblémově reprisovaných dokonce v České televisi (např. Byl jednou jeden dům, seriálu skutečně schopného indoktrinace), je, myslím, významným studijním materiálem k pochopení specifického českého smyslu pro humor a reakcí v konfrontaci s útlakem.

9 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 3101

Můj milý tajný stranický deníčku!

Tak jsme se konečně pořádně zviditelnili. Našeho nového pana předsedu pozvali do televise, aby v pořadu pro ty nejlepší a nejtalentovanější řečníky této země, který se, nevím proč, jmenuje Hyde Park, představil Stranu a její program.

A zvládl to znamenitě (tady to vítězné tažení popisují Parlamentní listy): když mu přečetli z našich webových stránek část našeho volebního programu, prohlásil, že to snad musí být útok hackera, když byl konfrontován s otázkami veřejnosti, odpověděl tak přesvědčivě, že si divák před kamerou na náměstí Bratří Synků málem odplivl.

Ano, deníčku, takhle musí vypadat správná presentace politických myšlenek a zásad; kdo nás dotud neznal, má nyní jasno a od televisního přijímače dozajista odešel se slovy: Mámo, tak přesně tohle chci mít v parlamentu!

Ale bez ironie: myslíš si, deníčku, že se z takového debaklu naše Strana ještě kdy vzpamatuje? Já bych skoro řekl, že nám pan předseda ve čtvrtek na obrazovce uspořádal kolektivní politické harakiri… Anebo, dovolíš-li, deníčku, mírnou parafrasi klasika, kdyby hloupost nadnášela, měla by od tohoto týdne Česká republika druhého kosmonauta.

Aktualisováno.
Dnes odeslala Strana Radě České televise stížnost; na co si stěžuje, mi není úplně jasné, nejspíš na to, že našeho pana předsedu televise neoděla do šaškovského roucha s rolničkami, jak by bylo jeho osobnímu stylu adekvátní. Jsou chvíle, milý deníčku, kdy bych se hanbou vážně propadl!

Aktualisováno.
Právě jsem se dozvěděl, že naše Strana zahájí na České televisi v Událostech a komentářích serii debat one-on-one, a jako soupeř jí byla vylosována ČSSD. Neznáš, deníčku, nějaký e-shop, kde by panu předsedovi k tomu účelu prodali levný, ale dostatečně účinný škapulíř? Ale podmínkou je expresní dodávka, debata je naplánována už na 3. května.

2 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1487

Při poslední cestě do Brna jsem ulovil dva letmé snímky nedávno zmiňovaného zařízení výrobce BUSE: obrázek 1, obrázek 2.

Další cennou fotografickou kořistí je snímek pořízený na Hlavním nádraží v Praze (kliknutím fotografii zvětšíte). Rekonstrukce prováděná italským developerem Grandi Stazioni, jak se zdá, plně souzní s civilisační úrovní českého zadavatele. Vstup na toaletu je opatřen turniketem, který vás pustí dál pouze po vhození desetikorunové mince, a tak cizinec, který si odepřel bezplatný hygienický zážitek ve vlaku Českých drah, může být hned po vystoupení konfrontován s další východoevropskou výzvou.

Spojení hi-tech zařízení s výběrem poplatku za něco, co se jinde v Evropě jako samozřejmost poskytuje zdarma, je na jednu stranu zábavné, na druhou dosti skličující: jak dlouho si toto dědictví komunistické éry ještě poneseme s sebou?

Můj pocit národní sebeúcty dostal na Hlavním nádraží pořádně zabrat, ale zároveň si říkám, že by nebylo špatné tuto myšlenku rozšířit a doporučit ji jiným: co třeba osadit v rozvojových zemích východy z nádraží a letišť turnikety na bakšiš?

15 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2783

Můj milý stranický deníčku,
tak si představ, že mi tě zakázali! Sám nový pan předseda mi poslal psaní (e-psaní), jímž mne požádal, abych tě alespoň do voleb odložil, jelikož tebou naší Straně a jejímu monumentálnímu volebnímu tažení škodím.

Co myslíš, deníčku, měl bych poslechnout? Stranická disciplina je stranická disciplina, ale na druhé straně, nezavání tohle tak trochu censurou?

Jenže co kdybych neuposlechl, strana by získala (jako obvykle) 0,05 % hlasů – vesměs v důsledku přehlédnutí nebo stařecké demence zmateného voliče – a já bych se stal hlavním viníkem její volební prohry (a ty jejím instrumentem a spolupachatelem)? No nevím, deníčku, ale z toho kouká kárný soud a přinejmenším vyloučení: tedy v mém případě, tebe by jen přejmenovali na Z deníku exstraníkova…

Vážně nevím, zda tohle smíme riskovat!

Pokud jde o naši volební kampaň, ta zatím probíhá způsobem, který by se dal beze změny pojmout do učebnic politologie pod heslo Deset zaručených způsobů, jak prohrát volby.

Nikdo o nás neví, a děláme vše pro to, aby se to do voleb ani nezměnilo. V čele strany je předseda politickou theorií a praxí nedotčený, a náš volební program bude jako obvykle plný ušlechtilých žvástů, místo abychom k voličům promluvili biblickou řečí ano-ano, ne-ne. Konservativního na tomto programu je ovšem jen málo: kupř. hájíme zločiny spáchané na podkladě Benešových dekretů, zřejmě v naivní touze zavděčit se majoritnímu voliči, aniž bychom si uvědomili, že skutečně konservativní politik musí hájit principy bez ohledu na krátkodobý politický prospěch, jinak mu lidé neuvěří.

Ergo opět těžce prohrajeme – řekni mi, deníčku, můžeme si my dva vzít tenhle debakl na svědomí?

1 komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1383