Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Odvykací kúra selhala – podlehl jsem. Po třinácti letech života v prostředí, kde se nevyskytoval ani jeden osciloskop, logický analysátor, generátor pulsů ba ani regulovatelný zdroj napětí, jsem znovu propadl své staré závislosti a objednal si Arduino Mega, takže hrozí, že u mne znovu propukne posedlost hardwarem.

S příznaky se pokusím bojovat a o případných úspěších v tomto směru budu své věrné čtenáře informovat.

Aktualisováno.
Můj stav je horší, než jsem očekával. Během víkendu jsem podrobně prostudoval katalogový list a zvládl instrukční sadu a odladil si cvičně první (netriviální) assemblerový program v AVR Studiu.

Problém je, že možné aplikace, které mne napadají, jsou vesměs podřaditelné pod hackerský paragraf § 230 TrZ:

  • odposlech a emulace kódů z dálkových ovládání k zámkům u automobilů, garážovým vratům atp.
  • odposlech a emulace proximitních karet (např. Opencard)
  • dekódování signálu z mobilních telefonů
  • modifikace firmwaru v mobilních telefonech
  • emulace platebních a jiných čipových karet
  • dekódování signálu z leteckých transponderů (tohle je naštěstí legální)
  • a samozřejmě, prolamování různých hardwarových kryptografických karet a tokenů

Svět je prostě místo plné svodů…

6 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3163

Dokumentární film Miroslava Kačora Svědomí hrdinů (2008) presentuje pod rouškou formálně dodržené zásady audiatur et altera pars značně jednostranný, komunistický pohled na činnost odbojové skupiny bratří Mašínů. Některá svědectví v něm jsou nicméně cenná, proto film jako authentickou výpověď o stavu českého národa 20 let po pádu komunismu vystavujeme (mp4, 305 MB).

1 komentář
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 1833

Až snad jednou budou sepsány dějiny umělecké prostituce v této zemi, mezi postavami, které za proverbiální mísu čočoviče prodaly své svědomí a svoje umění daly do služby ideálů, v něž nevěřily, bude dozajista vedle takových národních velikánů jako Zdeněk Štěpánek, Jan Werich nebo Karel Gott zapsán velkými písmeny i Jaroslav Dietl (1929–1985), muž, který se stal pro své současníky nejviditelnějším symbolem doby, v níž jim bylo dáno žít, husákovské normalisace.

Úvaha Tomáše Koloce v Britských listech, která vyvolala serii článků na Lucerně Wikipedie (1, 2), je zatížena takovým nánosem vzpomínkového optimismu a ostalgie, že z něj vůbec nelze vycházet pro jakékoli vážnější zamyšlení nad Dietlovým životem a dílem. Autor si do Dietla projektuje svoje umanuté vise, zejména představu, že 70. a 80. léta byla obdobím doznívajícího ideového zápasu mezi dvěma variantami komunismu, stalinskou normalisační tvrdou linií a reformním, slušnějším a civilisovanějším komunismem s lidskou tváří, a že do tohoto boje (na jehož jedné straně se zdá stát i sám autor úvahy, jinak si jeho naivitu obtížno vysvětlit) umělecky vstupoval a přesvědčoval osmašedesátník Dietl.

Ovšemže nikoli: osmašedesátý rok, podle některých pouhá z Moskvy vyvolaná roztržka ve vedení KSČ, žádnou reálnou alternativu nenabídl, a nebýt ukončen fakticky ještě v zárodku okupací, tento jeho predikovatelný a od počátku nevyhnutelný výsledek by si uvědomilo daleko víc lidí.

Jaroslav Dietl, který byl sám postižen za svou reformní tvorbu [což se z dnešního pohledu jeví až kafkovsky tragikomické, u vědomí toho, že jeho podíl na Písni pro Rudolfa III. (1968) spočíval v autorství celkem plytké spojovací omáčky mezi písňovými čísly], nabídl své služby režimu, jenž byl po masivních personálních čistkách v této oblasti poněkud bezradný, a režim je s povděkem přijal.

Všechny Dietlovy normalisační seriály jsou si podobné jak formálně, tak obsahem; jsou do různých prostředí přenesenou variací na jedno a to samé thema.

Od seriálu z hornického prostředí Kapelník a děvčátko z kolonie (1971) po Syny a dcery Jakuba skláře (1985) je v nich přítomen hagiografický, archetypální příběh o pokoušení světce, a s jedinou výjimkou Nemocnice na kraji města (1978–1981) je hlavním hrdinou outsider, člověk z lidu, který přes mnohá protivenství nakonec dosáhne úspěchu a uznání, tedy thema známé již z Bible a v umění tisíckrát traktované.

Právě tato základní osnova činila Dietla vhodným pendantem oficiálního marxistického katechismu, neboť v marxistickém učení, ostatně jako v každé liberační theologii, je emancipační motiv základním motivačním elementem: nezáleží na tom, že ses narodil do chudých poměrů, že jsi hloupý, nevzdělaný, málo schopný a bez osobního kouzla, přidáš-li se na správnou stranu, můžeš být přesto úspěšný a dosáhnout společenského uznání, přestože to nebude bez námahy a přestože – jak Dietl mnohokrát ilustroval – cestou budeš muset i leccos obětovat.

Že na tomto půdorysu lze postavit plausibilní a relativně konsistentní komunistickou propagandu, pochopil Dietl záhy a dokázal z toho náležitě těžit, nicméně zbýval problém rozporu mezi ideologií a realitou, jenž se v té době, charakterisované prohlubujícím se morálním úpadkem, stával značně palčivým. Zatímco jiní tvůrci se snažili hledat útočiště podél okrajů ideologicky vykolíkovaného hřiště a když už nemohli zobrazovat skutečnost takovou, jaká je, aspoň se snažili otevřeně nelhat, pro prostituta Dietla nebylo problémem tam, kde realita byla nepresentovatelná, nahradit pravdu lží. Komunistické obchody v jeho seriálech byly proto plné zboží, lékaři a zdravotnický personál obětaví a nezištní, straničtí aparátníci až na výjimky moudří, vzdělaní a čestní.

Z Dietlovy seriálové tvorby jsou, domnívám se, nejcharakterističtější dvě díla, již zmiňovaná Nemocnice a Okres na severu (1981), ve své době přezdívaný Pohádka o Josefu papaláši.

V prvém z nich se Jaroslav Dietl evidentně pokusil vymanit z mantinelů, které si sám stanovil, a namísto základní polarity s námi–proti nám pro své postavy připravit vícerozměrné a daleko plastičtější dramatické hřiště. Primář Sova je sice nesnesitelně, čítankově charakterní, není však rozhodně dietlovským mužem z lidu a komunistická politika je mu cizí, ne-li přímo odporná, a další postavy jako Blažej, Štrosmajer, Čeňková, Cvach nebo Sova mladší jsou všechny podány v širokém spektru lidských vlastností a osudů.

Divácké oblibě i objektivně relativně nejvyšší kvalitě napomohly i dialogy, které, ač jako ve většině Dietlových děl stereotypní a zoufale banální, nepostrádají nápaditost, ostatně některé hlášky, jako ta o hlouposti, která, kdyby nadnášela, zlidověly. Pokud něco z Dietlova díla přežije, bude to proto právě tento seriál.

Na druhém konci spektra leží třináctidílný epos o Josefu Pláteníkovi, vedoucím tajemníkovi okresního výboru KSČ odkudsi ze severních Čech.

Dietl byl v době vytvoření scénáře viditelně unaven a patrně i znechucen tím, komu sloužil a kdo mu přesto – nebo právě proto – dával najevo své pohrdání a neúctu.

Nahlíženo moderní optikou je seriál analyticky přesným pojednáním, proč centrálně řízená ekonomika musí selhávat, resp. proč by tehdejší komunistický režim dokázal prosperovat jedině v případě, že by v něm lidé byli nahrazeni anděly. Ze všech seriálů je tu ovšem nejmenší distorse reality: obchody jsou poloprázdné, zboží nekvalitní, komunisty řízené podniky nefungují, všude vládne neskutečný šlendrián, mladí lidé jsou demoralisovaní a snaží se najít únik před realitou. Vykoupením je – jak jinak – pouze stranický aparátník, který svou téměř absolutní moc nad okresem užívá moudře, uvážlivě a ku prospěchu všech.

Herecké výkony téměř všech představitelů jsou tragické, dialogy snad nejschematičtější ze všech Dietlových seriálů, režie mírně řečeno rutinní a bez nápadu. Thema smíru mezi normalisátory a osmašedesátníky, které Koloc staví do popředí, je tu presentováno spíše jen jako jeden z okrajových motivů, a jeho pojetí sice není prosto idealisace, není však na druhé straně ani vyloženě lživé: příkladem je pravicový ex-šéfredaktor okresních novin, který žije v luxusní vile, avšak jako osoba nepřátelská režimu nesmí mít domů zavedenu telefonní linku.

Okres na severu, příběh o papaláších, je tak spíš než seriálem pro lidi dílem pro ně samotné, pro komunistické aparátníky, jimž předkládá – ovšemže přísně v dovolených mezích kritický – jejich požadovaný sebe-obraz.

Když Jaroslav Dietl v r. 1985 zemřel, paradoxně nebyl příliš oplakáván ani jednou, ani druhou stranou: ačkoli mu jeho slouhovství umožnilo udržet si i v těžké době životní standard, na který si v 60. letech zvykl, nikdy se mu nedostalo těch projevů uznání, které od režimu přijímali umělci mající jen zlomek jeho talentu, jako byli Jan Kozák nebo Miroslav Florian. Do historie ovšem nevstoupí jako umělec, ale právě jen jako to, čím ve skutečnosti primárně byl – jako zručný, talentovaný a téměř bezmezně bezcharakterní umělecký prostitut.

Aktualisováno.
Reakce Guy Peterse na Lucerně Wikipedie.

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 3433

Milý stranický deníčku!

Tak to vidíš: jeden by si myslel, že po volbách se naše Strana uzavře do sebe a v ústraní si lížíc rány z utrpěné porážky, bude vymýšlet, co podniknout, aby její značka přestala být širokou veřejností synonymisována se všemi těmi ošklivými nálepkami typu výstavní pitomci, jimiž jsme nyní – právem – častováni, a my místo toho vydáme tiskovou zprávu stylisovanou tak jedinečným způsobem, že pouhou mechanickou substitucí vznikne kopie communiqué někdejšího komunistického politbyra, od authentické nerozeznatelná – jazyk je ten samý. Teď už jen zbývá, abychom jeli na okraj Prahy slavnostně položit základní kámen k táboru pro bezdomovce (vzkaz pro stranické vedení: ne, to není vážně míněný návrh, prosím, nedělejte to). Ach jo!

A propos, Roman Joch. Moc dobře ho neznám, párkrát jsem ho viděl na akcích Občanského institutu, který jako one-man-show provozuje, nicméně rozhodně nepochybuji, že je to slušný člověk, který zcela určitě nemá nad postelí plakát s Mussolinim a v peněžence nenosí podobenku Franca, a obviňovat jej z fašismu je prostě a jednoduše sprosťárna. Amnesická místní media si už nevzpomínají, že označovat názorové odpůrce za fašisty byla běžná polemická figura praktikovaná komunisty (která bývá dodnes k vidění na marxistických webech, např. v Mladé pravdě), a tupě papouškují.

15 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2542

Když jsem se v jednom z předchozích postů kriticky zmínil o filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), vyvolalo to u čtenářů blogu četné negativní ohlasy. Slíbil jsem tedy, že svou poznámku rozvedu a vysvětlím, pročež tak činím.

Film samotný jsem poprvé viděl jako robě školou sotva povinné – mám dokonce pocit, že to byl vůbec první film, na kterém jsem byl v kině. Ač se v něm odehrávaly věci, které mi tehdy vůbec nemohly imponovat – řešila se tam zcela mi cizí problematika zásnub, tance, plesů, výhodných sňatků a ježdění na koni po lese – vzpomínám si, že jsem jím byl nadšen. I po téměř čtyřiceti letech musím přiznat, že jde o dílo technicky mimořádně zdařilé, s perfektními herci, atraktivními exteriery i rozkošně ujetými, typicky pištěkovskými kostýmy.

Tak jako většina uměleckých děl z té doby je ale i Popelka zanesena nánosem komunistické ideologie, a to silněji, než se nám možná zdá. Není v ní sice marxismus prvoplánový tak jako v Pyšné princesně (1953) nebo v Císařově pekaři a pekařově císaři (1952), zato je však ideologie komunistická provázána se svými legitimačními zdroji, jež tento národ provázejí již od dob národního obrození, a o to je indoktrinační náboj filmu dodnes účinnější.

Scenárista František Pavlíček (1923–2004) využil knižní předlohu, pohádku O třech sestrách (1846) Boženy Němcové, jen velmi volně, a svou modernisační snahou změnil pohádkový příběh v něco, čím není, ale co muselo na české publikum druhé poloviny 20. století zaručeně fungovat.

Sujet Popelky má u Němcové zřetelně dobové rysy: dívka Anuška, která se na zapřenou v šatech z oříšku vypraví do kostela, kde spatří krásného knížete, je po návratu jata pocitem viny a beznaděje: Dobře tatíček říkává, ať každý nosí, co se pro něho sluší! Ó, že jsem ty oříšky rozloupla a těmi šperky se zavést dala; co z toho mám? Že mne již na světě nic těšit nebude. Ta nešťastná žabička, co mi to poradila! K tomu jsem ještě střevíc ztratila. Copak s ním asi ten hezký pán počne? Ach bože, bože! Darmo na něho myslit!

A dále:

Co mi řekne? Zdali mne nepotrestá, že já chudá děvečka do takových šatů jsem se ustrojila a jej oklamala?

S takovým rozjímáním kráčela dolů…

Proč skrýváš, panno, tvář svou spanilou a utíkáš přede mnou? Nechciť tobě ublížit, neboť toužím po tvém pohledu stejně jako ve tmě bloudící poutník po záři sluneční.

Ach, milostivý kníže! Nemluvte tak ke mně; vy se mýlíte. To je můj otec a já jsem jen chudé děvče.

Přitom odhalila Anuška závoj a z té nevinné milostné tváře zasvitlo knížeti tmavohnědé oko, jehož blesk duši jeho co střela projel…

Odpusťte, pane! Otec můj přinesl mi z jarmarku tři oříšky, a v těch byly ty šaty. Já je vzala do kostela, myslíc, že mne žádný nepozná. Nemyslila jsem, že z toho takové pohoršení pojde.

Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou!

Anuška zůstala stát při těch slovech, jako by ji šarlatem pokryl, a slzy skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, vložila svou ráda do ní.


Vše je tedy, jak má – v kánonu středoevropské katholické společnosti 19. století – být.

O nic méně dobová není ani Popelka-proletářka Libuše Šafránkové: historicky optimistické, sebevědomé, prostořeké, troufalé, dalo by se říct skoro drzé děvče. Jakožto authentická proletářka, která nemůže ztratit nic než své okovy, Popelka neprojevuje k vrchnosti nejmenší úctu a princem, aristokratickým darmošlapem, jemuž nedává najevo nejmenší náklonnost, v podstatě pohrdá; své náhlé štěstí chápe Popelka ryze materialisticky (mimochodem, v této postavě je rozpor: nesmělá Popelka, která se ptá sovy Rosárky, zda by si měla šaty z oříšku obléknout, zjevně inspirovaná Anuškou, může být psychologicky jen stěží tou samou Popelkou, která si na plese utahuje ze zamilovaného prince).

Marxistický je i obraz hospodářství na statku. Statkářka nepracuje, jen peskuje služebnictvo, jemuž dokonce nedovolí ani krást (viz scéna s koláčem v úvodních titulcích). Pracovníci na statku se sice většinou nepřetrhnou, ale statkářku, svou vykořisťovatelku, z duše nenávidí a snaží se ji drobnými naschvály poškozovat; po loyalitě a vzájemném respektu není ani stopy.

Vzorce chování charakteristické pro lokaje vystupují nejplastičtěji ve scéně, kdy princ se svými druhy přijede na statek a dožaduje se té dívky, se kterou tančil. Hulvátská sprostota služebnictva (Vladimír Menšík, Jiří Růžička) se ve chvíli, kdy v něm poznají syna zeměpánova, mění v úlisnou služebnost.

Těžko říct, zda Pavlíček, bývalý člen ÚV KSČ, skutečně chtěl svůj scenář od počátku pojmout takto netradičně anebo se mu marxismus a marxistický pohled na vztahy mezi lidmi stal druhou přirozeností a ani si neuvědomil, co s látkou ve skutečnosti dělá. Faktem je, že výsledkem – posuzováno racionálně – je dílo, jímž se naše děti od malička učí, že krást z cizího je správné, že úspěšnými a bohatými je třeba opovrhovat a škodit jim, kde jen lze, a že chudý člověk nemusí respektovat žádná morální pravidla, tedy všechno to, co z období komunismu plynule přešlo i do doby postkomunistické (o tomto svébytném morálním kodexu jsem psal zde).

Jakoby se českému národu vracel znovu a znovu problém, který se prvně objevil v době národního obrození: absence národní šlechty, nedostatek vzdělaných lidí, k tomu široce rozšířená nenávist k elitám a všeobecná tolerance k lokajskému, za normálních okolností společensky nepřijatelnému chování.

Samostatnou zmínku zaslouží národní motivy Popelky. Pavlíček si byl přirozeně vědom, že doba, ve které se jeho pohádka odehrává, byla prosta jakéhokoli nacionalismu, a chtěl-li tedy svému dílu vtisknout rysy pereniálního boje utlačovaných Čechů proti utlačovatelským Němcům, musel tak učinit způsobem subtilním, takřka nepostřehnutelným.

Můžeme si například povšimnout, že všechny kladné role hrají čeští herci, zatímco role záporné nebo neutrální jsou (s jedinou výjimkou Daniely Hlaváčové) svěřeny Němcům. Jak silné působení na diváka taková skutečnost má, nechávám ovšem již na posouzení jiným.

Tolik tedy na vysvětlenou pro ty, kteří se podivovali, kde beru odvahu otřít se kriticky o Tři oříšky pro Popelku, uznávaný klenot české kinematografie.

(Citace a některé postřehy jsem čerpal z tohoto textu.)

46 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 6030