Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Tento článek se chystám napsat už tři měsíce, přesněji od 9. ledna, kdy Lucerna Wikipedie pochválila pražský magistrát za volbu pěkného moderního písma Calibri v jakémsi dopise. Ve skutečnosti není k pochvale důvod, font Calibri je nastaven v poslední versi Microsoft Office jako standardní volba: pochvalu by tudíž zasloužilo, kdyby magistrát zvolil jakýkoli jiný řez písma než právě Calibri.

Tato poznámka způsobila, že jsem si uvědomil, kolik různých fontů jsem už ve svých dokumentech používal a jakým bouřlivým vývojem moje personální typografie prošla.

První byly samozřejmě maticové tiskárny. Ty umožňovaly výběr jednoho druhu písma, jež u luxusnějších modelů mohlo být vytvarováno do svébytné italiky nebo ztučněno dvojím úderem tiskové jehly do papíru. Tiskárny byly pomalé a hlučné, jejich výstup graficky nevzhledný.

Ze všech maticovek, které jsem kdy používal, mi v paměti nejsilněji utkvěl výrobek brněnské Zbrojovky, dodávaný k systému sálových počítačů (či spíše parodii na ně) řady SMEP. Co je základem výrobního programu této firmy, bylo poznat i na tiskárně, která i s podstavcem měla cca 200 kg; místo úpadkových plastů byly vnější stěny zařízení vyrobeny z plechů o síle spolehlivě schopné absorbovat kulometnou palbu.

Armádní byla i inteligence zařízení, jež kromě základního fontu neumělo vytisknout nic jiného, vyjma snad azbuky. České znaky? Grafika? Zapomeňte!

S příchodem laserových tiskáren, z nichž první, model Epson, jsem si koupil někdy na začátku r. 1992, se mi otevřelo pole neomezených typografických možností. Je zajímavé, že jako první font jsem pro své dokumenty začal z důvodů, jímž dodnes nerozumím, používat neproporcionální Letter Gothic. Až asi po půl roce jsem přešel na Optimu a poté na Palatino.

V r. 1994 jsem vytvořil první návrh vlastního hlavičkového papíru. Stabilní prvky jsem navrhl v Bauhausu, který jsem kombinoval se základním textem ve fontu Eras. Dodnes žasnu, jak tak bizarní kombinace mohla jít dohromady, ale kupodivu, fungovalo to docela dobře a na dokumenty z té doby se dá dívat i dnes.

Pak následuje dlouhé období typografického egyptského zajetí, způsobené příchodem internetu a e-mailu. Protože bylo potřeba, aby soubor DOC přečetla i druhá strana, bylo nutné volil font, který příjemce na svém počítači má, takže výběr se zúžil víceméně na font jediný, Times New Roman. Dost jsem tím trpěl, protože tento font je špatně počeštěn: háčky a čárky k němu v Microsoftu doplňoval kdosi typografickými zvyklostmi zjevně nedotčený.

Zajetí pominulo až s rozšířením formátu PDF, který opět umožnil používat takové fonty, jaké se líbí autorovi dokumentu a nikoli dodavateli jeho textového editoru, resp. operačního systému. Times New Roman jsem však pro jistotu opustil teprve v r. 2005 a vydal se cestou fontu DejaVu Serif, u něhož jsem setrval dodnes, úspěšně odolávaje modním vlivům bezpatkových písem.

Je to font, který mi plně vyhovuje, neboť je tradiční a přitom mírně, konservativně excentrický, a zdá se proto, že u něj ještě nějakou dobu vydržím.

Aktualisováno.

6 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2076

I když je technologie dálkového přenosu obrazu – facsimile neboli fax – známa již více než sto let, masového rozšíření dosáhla až v 70. letech minulého století, kdy se používané optické a elektronické technologie staly běžně dostupnými a dostatečně levnými. O 30 let později se zdá, že faxový přenos je definitivně mrtev: faxy ve svém nejnovějším modelu přestala podporovat i finská Nokia.

S nemalým překvapením jsem to zjistil, když jsem se pokusil ve své N900 upravit kontakt, u něhož jsem měl uloženo i faxové číslo. Tento typ záznamu však nejnovější smartphone od Nokie nezná, takže z něj udělal Phone (unsupported) a odmítl editovaný záznam uložit, dokud jsem typ nezměnil na jiný, telefonu známý.

Ne snad, že bych faxy využíval nějak často, za poslední rok jsem obdržel cca tři a zhruba stejný počet jsem odeslal, přesto se mi tento modernisační trend jeví poněkud ukvapeným. Faxy se dosud využívají např. pro zasílání obchodní korespondence (soudy lze o doručení faxu přesvědčit mnohem snáz než v případě e-mailu), v trestním řízení lze faxem učinit podání dokonce bez nutnosti doplnit ho v jiné formě, až do příchodu datových schránek bylo faxové podání jediným způsobem, jak stihnout podání večer v poslední den lhůty, protože o doručení e-mailu, i elektronicky podepsaného, nebylo možné získat potvrzení dříve než následující pracovní den.

Nokia je však jiného názoru a já tedy musím vyřešit problém, jak svůj faxový adresář s vůli výrobce kompatibilním způsobem zachovat.

Jen pro úplnost jsem vyzkoušel, zda Nokia odepsala faxování i v použitém chipsetu. Výsledek je zde:
[tompecina@desktop ~]$ ssh root@n900

BusyBox v1.10.2 (Debian 3:1.10.2.legal-1osso26+0m5) built-in shell (ash)
Enter 'help' for a list of built-in commands.

Nokia-N900-42-11:~# pnatd
at+fclass=?
0

OK
Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1327

Náhoda tomu chce, že právě dlím – po tři dny – v Brně, a tak si mohu plně užívat those little differences. Třeba v tramvaji. Místní ji nazývají šalina, avšak pražští čtenáři nechť nepropadají panice, princip je stejný. I modely.

Rozdíl je v tom, že zatímco v pražských exemplářích bývají už tradičně reklamy na nejrůznější kulturní podniky, často alternativní, neboť tramvajemi jezdí městská chudina (moderně socky), brněnské šaliny, minimálně ty porsche, vybavily dopravní podniky supermoderními LCD obrazovkami, na kterých se střídají nápisy typu Černá jízda bývá drahá, Chodec nemá přednost před tramvají a vkusná mosaika ze šesti zákazových značek, jejichž obsah ale reprodukovat nedokážu, usoudiv, že jednodušší by bylo napsat, co se tedy v šalině smí.

Nevím, jak se tahle vymoženost nazývá v hantecu, ale my v Praze tomu říkáme busertafel.

Jo, Brno. Už staří Římané věděli, že naturam expellas furca, tamen usque recurret. A platí to dodnes. I v Brně.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2082

Jak jsem očekával, vášnivé komentáře čtenářů k mému textu o Romech a sudetských Němcích nejenže potvrdily všechny stereotypy, o kterých jsem psal, ale ukázaly i na některé další, o nichž jsem se nezmínil.

Asi nejdůležitější moment, který jsem opomněl, je syndrom hledání viny. Češi trpí utkvělou představou, že nejprve je třeba určit, kdo je ethnickými neshodami vinen, a podle toho je případně řešit – anebo neřešit, ukáže-li se, že viníkem je menšina. Tak je tomu ovšem vždy, a cizinec, který to nevidí nebo neuzná, je podlec a nenávistník jako druhdy Lord Runciman. Jsou-li vhodné historické podmínky a nikdo nehlídá, Češi-holubice s menšinovým ethnikem naloží způsobem, jaký jeho vině odpovídá, tedy genocidou.

Že ne? Ale jakpak to, moji drazí? Vy se snad nepamatujete na – Čechy spravované – vyhlazovací tábory pro Cikány za války a na koncentrační tábory pro Němce těsně po ní?

Za druhé je charakteristické vytváření mythů o menšinách. Jeden z diskutujících se mi snažil vysvětlit, že o věci nic nevím, jelikož Prahu obývají mírní, civilisovaní Romové. To v takové Karviné, panečku…! Že je potom ale nepatřičné soudit pražské – potažmo všechny – Romy podle těch karvinských, lidového myslitele přirozeně nenapadlo.

Delegitimisační mythus existuje i ve vztahu k sudetských Němcům, a je to shodou okolností jedna z nejsilněji zakořeněných českých historických lží. Mám na mysli mythus o vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938. Češi jsou schopni vám ad nauseam vyprávět srdceryvné příběhy vlastních předků, kteří byli těmi hnusnými nacisty-Sudeťáky vyhnáni do vnitrozemí, oloupeni o vše, potupeni a znásilněni. Ve skutečnosti je to lež: jak prokazují statistické údaje, na konci války žilo na odstoupených územích více českých obyvatel než na jejím začátku.

A za třetí je příznačná demonisace každého, kdo nesdílí ve vztahu k menšinám většinové stanovisko. V diskusi to schytal Michael Kocáb. Ne, že by jeho politika měla nějaký výsledek, ale důvodem je, že podobně jako Petr Uhl přistoupil k problematice aktivisticky a nikoli systémově. Přesto je pro diskutující Čechy patentním bídákem, osobou zralou na veřejný lynch. Podobné to bylo před válkou: kdo psal o Němcích něco jiného, než si přála slyšet česká většina, obvykle se se zlou potázal a stal se zrádcem národa a kandidátem na poválečnou odplatu v rámci retribučních dekretů.

Toť tedy v kostce obraz příslovečné české tolerance a schopnosti žít na jednom území s někým, kdo není ochoten zcela se majoritě přizpůsobit.

40 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5307

Musí to být věru povyražení pro redaktory Janem Čulíkem nelítostně kritisované České televise, dočíst se o další krisi, která postihla redakci jeho Britských listů. Usnesení z mimořádné valné hromady tohoto deníku si nezadá s oficiálními komuniké ÚV KSČ z let nejtužší normalisace. Dozvíme se zhruba tolik, že odpovědní se sešli, podiskutovali a vyměnili si názory (rozuměj za ten předsedův, resp. šéfredaktorův), načež setrvali v delší přátelské debatě…

Protože Britské listy znám velmi důvěrně z doby, kdy jsem s nimi spolupracoval jako jejich redaktor, celkem dobře chápu, jakou frustraci musí v posledních letech Jan Čulík prožívat. Jeho medium, které podle jeho vlastních proklamací vzkvétá a do širého světa voní svou demokratičností a liberalismem, bylo nevratně zaškatulkováno jako krajní levice a přestože mnozí je čtou, jen málokdo to dozná a co je hlavní a co musí bolet nejvíc, vůbec nikdo z něj necituje. Britské listy již více než pět let existují jen v podobě jakési mediální zombie, něčeho, co sice nepřestalo vycházet, ale čeho dobrý ton velí se štítit.

Chyba je ovšem jen a pouze u samotného Čulíka, jeho chaotismu, nekoncepčnosti a neschopnosti opustit posice, v nichž ustrnul ve druhé polovině 90. let, a rhetoriky, jíž se několikrát po sobě diskreditoval. Těžko může být kritikem ostatních novinářů někdo, kdo není schopen rovnoprávné diskuse s ostatními a kdo se musí mocensky zaštiťovat směšnými systémy pravidel typu 1) rozhodovat budeme demokraticky hlasováním; 2) kdykoli se výsledek hlasování nelíbí šéfredaktorovi, platí názor šéfredaktora.

Jana Čulíka je mi v tuto chvíli téměř líto: svým Britským listům věnuje již 15 let nemalé pensum úsilí, redigováním stráví každý den několik hodin, a výsledkem je posměch, který může stěží kompensovat cca dvacet tisíc korun měsíčně, které Čulík ze sponsorských příspěvků pro svoji potřebu tacite inkasuje.

Na druhou stranu nelze než konstatovat, že má to, co si svým samolibým, mentorským chováním vysloužil: jeho ješitnost z něj udělala komickou figurku, kašpárka, u kterého zataháš za korálek na nitce a bavíš se tím, jak figurka vesele rozhazuje ručičkama a nožičkama. Škoda, jako novinář a intelektuál měl určitě na víc.

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2584