Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Již více než týden je ve funkci poradce ministra školství Ladislav Bátora, veřejný nepřítel číslo jedna. Každý den vyhlížím z okna, kdy se před základní školou v naší ulici začnou rotit davy chlapců a dívek, již oděni ve vlastenecké kroje, sborově hajlujíce a pějíce Čechý krásné, Čechy mé, počnou podnikat nájezdy na romskou populací osídlené domy v okolí. Zatím však nic, žádná viditelná změna.

Co se v minulých týdnech odehrálo a co lze souhrnně označit termínem bátoriáda, je možná vůbec nejvýraznější polistopadovou manifestací jevu sociology nazývaného morální panika. Nebezpečí, ať skutečné nebo zcela virtuální, je zveličeno do té míry, že se domněle stává, naprosto disproporčně, společností nejvíce diskutovaným a obecně vnímaným, hlavním a nejzásadnějším problémem dané doby; v historii bylo důvodem morální paniky příkladmo obvinění z čarodějnictví, moderním příkladem může být pedofilie nebo politický extremismus.

Funguje tu kladná zpětná vazba: protože je nebezpečí tak bezprostřední a závažné, je třeba nasadit do boje s ním mimořádné prostředky, a ty zase pomohou odhalit latentní zdroje nebezpečí tam, kde jsme je předtím netušili. Myslím, že není třeba ve výkladu pokračovat, známe to asi všichni, ostatně morální paniku zpodobnil výtečně Otakar Vávra v Kladivu na čarodějnice.

Do vyhánění Bátory se zapojili ti, na jejichž racionalitu bychom ještě před dvěma měsíci vsadili krk. Například Liga lidských práv, doposud politicky neutrální občanské sdružení, které se nebálo postavit za příznivce Dělnické strany, když vloni po jednání o rozpuštění strany utvořili před NSS spontánní demonstraci a policie je neoprávněně rozehnala. Bátoriáda ale byla na mladé a naivní ochránce lidských práv příliš silnou kávou, a tak podpis jejich představitelky nalezneme pod hloupoučkou výzvou české sekce Amnesty International. Ostuda je to velká a ztráta dobrého jména patrně nevratná; je nicméně jejich, ne naším problémem.

Naším problémem je ovšem primitivismus a excitabilita velké části české společnosti, která je, zdánlivě nepoučena dějinami, schopna ztotožnit se s iracionálními tvrzeními iniciátorů a udržovatelů morální paniky, a stejně snadno, jako se dnes davy identifikují s požadavkem odchodu L. Bátory ze státní služby, mohou se zítra ztotožnit s čímkoli podobně pomýleným. Nikdo z nás neví, kdy a kvůli čemu se i on sám stane novým Bátorou.

Nejde tu proto o věcnou stránku kontroverse, ale o to, jak snadno je dav manipulovatelný. Stejně jako v případě bátoriády se vytváří a udržuje při životě morální panika boje proti extremismu, jejíž je bátoriáda větví (v našem městě náckové prostě pochodovat nebudou, a je úplně jedno, že na to mají z ústavy právo!), pedofilie (pedofily je potřeba doživotně isolovat, anebo přinejmenším vytvořit jejich jmenný seznam, který bude každému přístupný na Internetu!), pervasivní romské kriminality (do té čtvrti by se žádný Čech neodvážil, a kdo tam bydlí, musí být už proto zločinec), nebo potenciálně třeba risika imigrantů, kteří berou českým dělníkům práci a je proto ospravedlnitelné podpalovat jejich ubytovny.

Bohužel, uplatnit ve vypjatých situacích kritické myšlení je schopen málokdo, většina pravidelně dává průchod davovým instinktům, jež sice poskytují prvotní euforii, avšak tu posléze nevyhnutelně střídá pocit zahanbení a racionalisace, hledání dostatečně konejšivé sebeomluvy.

13 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2765

Předesílám, že nápad, aby syn Reinharda Heydricha zajistil prostředky na obnovu zámku v Panenských Břežanech (kde jeho otec jako zastupující říšský protektor se svou rodinou bydlel), nepovažuji za šťastný. Jakkoli nelze Haidera Heydricha činit odpovědným za skutky jeho tatínka-válečného zločince, tato myšlenka se mi zkrátka jeví málo vkusnou a necitlivou.

Kontroverse nicméně odhalila, že s Heydrichem mají Češi dodnes určitý problém. Vidím to takhle:

S českým národem se pod vnějším tlakem okupace a Protektorátu – a úplně stejně o 25 let později pod tlakem normalisace – stalo to, co se uděje se zdánlivě homogenní směsí, vložíme-li ji do odstředivky, totiž rozdělí se na frakce. Malá část národa přistoupila na otevřenou kolaboraci s nepřítelem a začala okupanty vychvalovat, a ve snaze zavděčit se jim zašla nakonec tak daleko, že její představitele Němci sami – v kuriosním postavení čestných vězňů – internovali. Na druhém konci tady byla (stejně malá) část lidí, kteří se nepříteli postavili a bojovali proti němu, počínajíce si snad naivně, což ale nečiní jejich odvahu a skutky méně záslužnými a významnými.

Největší frakci představovali ti, kteří se s okupací naučili žít, a celkem pohodlně se v Protektorátu zařídili. Právě to byli lidé, které si Heydrich dokázal získat, podobně jako si jejich potomky z další generace získal Husák svou versí gulášového socialismu. Klídek, pohoda, trochu smrádek, ale teplíčko, nevyčnívat, nebouřit se, myslet si svoje, ale být tiše a čekat, až se kolo dějin znovu pootočí a k přizpůsobení bude Čechovi předloženo něco dalšího. Byli jsme a budem.

Je málo známo, že po atentátu na Heydricha (jenž se uskutečnil proti vůli domácího odboje) se vzedmula vlna celonárodního odporu. Atentátníci měli v očích průměrného Čecha podobný obraz jako dnes bratři Mašínové, tedy jako ten, kdo neodpovědně narušil naši pohodlnou kolaboraci a stavěl nás před obtížná a nepohodlná morální dilemata. Udavačů se tehdy v Praze našly stovky, ne-li tisíce, a dvoumilionová odměna za pomoc při vypátrání vrahů byla nakonec rozdělena na tolik dílů, že k zamaskování této skutečnosti bylo třeba vymyslet hlavního zrádce Karla Čurdu.

Heydrich to s Čechy uměl. Hned při nástupu do funkce zrušil nerovnost v potravinových přídělech a i dalšími opatřeními si dokázal získat srdce průměrného, trochu zbabělého a velmi konformního Čecha, který pochopil, že pokud bude svědomitě pracovat pro Říši, Říše se o něj postará a nebude mu nic chybět: naopak pokud bude dělat potíže, čeká ho zlý osud. Heydrich si byl svou politikou jist, dokonce natolik, že si dovolil cestovat po Protektorátu v otevřeném automobilu a bez ochranky, což by bylo kdekoli jinde v okupované Evropě nemyslitelné. Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi.

Heydrichova politika fungovala, a to je problém, kteří s ním dodnes Češi mají. A ostatně, úplně objektivně, porovnáme-li zastupujícího protektora s těmi hlavami státu, které přišly po něm, musíme fairově uznat, že Heydrich mezi nimi rozhodně nevychází jako ten nejhorší. Počet obětí jeho vlády je jen zlomkem obětí poválečné genocidy a se způsobem, jak v 50. letech vládli komunisté, se nedá vůbec srovnat.

Táži se, neměl by být také Heydrich vyznamenán zákonem o zásluhách, anebo neměla by se minimálně v místě atentátu pořádat pietní shromáždění přinejmenším stejně početná, jaké se letos sešlo u hrobu zločince a masového vraha Klementa Gottwalda?

61 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 10426

Optických klamů/ilusí je plný Internet (mým oblíbeným je tato tanečnice, která se jeví otáčet buď jedním nebo druhým směrem), přesto člověk občas narazí na něco, co nečekal.

Rozhodl jsem si změnit barvy na osobním webu. Přitom jsem trochu experimentoval s logem, které jsem měl v úmyslu učinit na tmavém podkladu barevně tlumenějším, a dospěl jsem k zjištění, s nímž jsem nepočítal. Prohlédněme si tuto serii polí:


Obě písmena loga v posledním poli mají stejnou barvu, jsou zcela černá, a přitom se oku jeví T jako tmavohnědé a P jako tmavomodré, a to jen proto, že mozek očekává, že T bude modré a P červené, jak je zvyklý.

Ještě zajímavější, i když slabší a přechodný, je předposlední řádek. Logo má opět stejné barvy (ve skutečnosti jsou to jen obrysy), přesto se T jeví o něco světlejší než podklad, kdežto P o něco tmavší.

Pokud někdo bude obrázek prohlížet zdola nahoru, efekt by neměl vidět, a je možné, že ho zpozoruje jen člověk, který s logem pracoval delší dobu, takže jeho mozek barevnou podobu loga fixoval, a pro mé čtenáře bude neviditelný.

35 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2868

Ta jednomyslnost je až dojemná: poté, co levičáci a sentimenalisté znemožnili Ladislavu Bátorovi stát se náměstkem ministra školství, posíleni svým úspěchem spustili novou kampaň, jejímž cílem je zabránit mu i v hanebném záměru ministrovi radit. Je to přece nacionalista, resp. fašista, a takový člověk nemá v naší vyspělé demokracii místo! Seznav neblahé důsledky takové úvahy, premier Petr Korouhvička Nečas obrátil a – pokud mi neušlo nic z poslední doby – proti Bátorově instalaci do této posice nic nenamítá, ačkoli proti je zjevně celá kulturně-vzdělávací fronta. Protibátorovský sentiment dosud vyústil v serii protestních stanovisek a communiqué, termín a místo konání lynche zatím ohlášeny nebyly.

Dlužno poznamenat, že nálepka fašista patří k základní výbavě českého levičáka. V určitých milieu, jako např. mezi příznivci Mladé pravdy, jde o prosté synonymum k pravičák, jinde rozlišují a za fašisty označují zejména ty pravicové politiky, kteří za sebou mají nebo měli konkrétní politické úspěchy a v jejichž zemích se žilo vesměs neporovnatelně lépe než v těch, kde se kdykoli v minulosti dostala k moci marxistická levice (de Gaulle, Strauß, Franco, Pinochet). Obsahová neostrost termínu to dovoluje, fašista je přímo ideální nadávka.

Ti, kteří L. Bátoru difamují, jsou přitom raněni selektivní slepotou. Příkladmo Kateřina Klasnová, dáma intelektu, pokud to řekneme jemně, nebřitkého, na svém webu napsala: Nemyslím, že je pan Bátora zločinec, ale angažmá v tak vyhraněné politické straně je diskvalifikující k dalšímu působení ve veřejném životě. Což je, ve světle toho, že dobrá čtvrtina poslanců parlamentu má za sebou minulost členství v totalitní marxistické KSČ, jež na rozdíl od Národní strany v této zemi 45 let vládla, vraždila a persekuovala každého, kdo si dovolil vyslovit s její politikou nesouhlas anebo neměl štěstí správného původu (o zastoupení těchto osob na universitách nemluvě), tvrzení celkem odvážné.

Tento dvojí metr není ničím neobvyklým ani v tradičních demokraciích, i tam akademickému prostředí dominuje levice, rozdíl je jen v tom, nakolik dokáže levicový diskurs ovládnout celou společnost. V tomto směru se zdá, že authentická pravice je v České republice prakticky bez vlivu a ti politici, kteří jako pravice vystupují, jsou ideově zaktoveni jen velmi mělce, jsouce ve svém každodenním konání vedeni spíše než čím jiným zdravou a národní historií prověřenou zásadou co dnes neukradneš, zítra nemáš.

Ale to nevadí, hlavně, že to nejsou žádné extremisté!

32 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3724

Jednou z obsedantních představ Václava Havla v době jeho presidentství bylo, že je třeba vyčkat, až bude stará zkompromitovaná generace nahrazena novými, mladými, nezkaženými, charakterními lidmi, kteří získali vzdělání a zkušenosti v zahraničí a kteří českou společnost očistí. Mladí lidé s jiskrou v oku, dodával, aby svou představu přiblížil těm občanům, kteří si oblíbili jeho smysl pro sentimentální zkratku.

A je to tady: předsedou nejsilnější parlamentní strany a tedy i prvním z pretendentů na příštího premiera se má stát Michal Hašek, mladý, poctivý, nezkažený politik, který získal své vzdělání v zahraničí!

4 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2367