Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

S náležitou pompou oslavil včera stovku filmový režisér Otakar Vávra, patrně nejznámější prostitut české kinematografie. Gratulovat přišel i Václav Klaus, který Vávru již dříve ocenil státním vyznamenáním; což nepřekvapí, uvědomíme-li si, že Klause a Vávru spojuje vypjatý chauvinismus.

Dílo Otakara Vávry je čirou ukázkou umělecké prostituce, je uměním služebným, neupřímným a neuthentickým – a tedy ani vlastně ne uměním v pravém slova smyslu. Přesto však Vávra vytvořil tři filmy, které uměním jsou a které prokázaly, že jejich tvůrce byl, pokud právě nesloužil mocným tohoto světa, skutečným umělcem. Psychologická a z dnešního pohledu už poněkud nudná a příliš do sebe zahleděná Zlatá reneta (1965), lyrická, citlivá a herecky i režijně brilantní Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969), film, ze kterého i po 42 letech mrazí a který je právem považován za jeden z vrcholů tzv. nové vlny české kinematografie, to jsou tři důvody, proč jméno režiséra Vávry nebude zcela zapomenuto tak, jak budou zapomenuti jeho netalentovaní souputníci a režimní spoluslouhové, jakými byli třeba Zbyněk Brynych nebo Karel Steklý.

Křesťan by řekl, Spiritus ubi vult spirat…

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2876

Včera zemřel ve věku nedožitých 85 let spisovatel, scenárista a novinář Arnošt Lustig, a česká media jakoby najednou nevěděla, jak tuto osobnost pojmout, chodíce kolem Lustigova odkazu jako kolem horké kaše a naznačujíce, že to byl autor modní, monothematický a neoriginální, a vlastně to byl osmašedesátník, předsrpnový komunista. To je ovšem hrubá nespravedlnost.

Skutečné Lustigovy prohřešky jsou dva, jeho nečeskost a jeho emigrace.

Ačkoli Arnošt Lustig patřil k těm, kteří měli největší podíl na utváření podoby tzv. nové vlny české kinematografie, jeho dílo absolutně nebylo ovlivněno tím, co si přál komunistický establishment. Nenajdeme v něm úlitby dobovým tendencím, nebyly to knihy vzniklé na objednávku strany a vlády třeba na dobříšském zámku, k nimž by se autor po deseti letech nejradši neznal a které by ze svého díla chtěl z moci úřední vyřadit tak, jako to udělal Milan Kundera. Na to byl Lustig příliš slušný, dokud nemohl psát tak, jak cítil, prostě nepsal: i proto jeho prvotina vyšla až v r. 1957, v jeho jedenatřiceti letech.

Pro Lustiga byl český jazyk pouhým komunikačním mediem, nikdy to nebyl český spisovatel ve stejném smyslu, v jakém jimi byli třeba Drda nebo Čapek. Byl autorem židovským, což velmi přesně dokázal odlišit a také si to sám uvědomoval, třeba když napsal:

Židé pokládali za první ctnost člověka spravedlnost. Křesťané pokládají za největší ctnost člověka lásku. Ta samozřejmě zahrnuje i spravedlnost, tak jako spravedlnost zahrnuje lásku. Rozdíl je pro mne teoretický, ale zároveň zajímavý, protože spravedlnost je skutečně nejvyšší ctnost. Kdyby Češi nebyli vůči požadavku spravedlnosti tak laxní, jejich země by tolik neupadala.

Češi dokážou odpustit vše, jen ne kritiku.

Druhým velkým hříchem spisovatele Lustiga byla jeho emigrace, jíž bylo jeho odcizení českému národu dovršeno. Aby byl emigrant po r. 1989 přijat zpět do českého národa, k tomu musel být buď hodně, ale opravdu hodně slavný (Kundera), nebo aspoň velmi český (Škvorecký). Ostatní měli smůlu.

K tomu všemu se Lustig ve svých knihách zabýval téměř výhradně šoa, a to je thema, které v 90. letech přestalo být v České republice aktuální: Češi se potřebovali vypořádat se svou kolaborací, se zbabělostí, s absencí hodnot, nikoli s událostmi, které kdysi prošly kolem nich a které je nijak výrazněji nepoznamenaly. Pro dnešního průměrného Čecha byla druhá světová válka hrozná tím, že byl Protektorát a přídělové hospodářství a heydrichiáda, nikoli tím, že někdo někoho vyvraždil, že jeden národ se rozhodl fysicky zlikvidovat druhý. V tom byl komunistický režim, minimálně ve své humánnější fasi v 60. letech, fairovější, protože sice šoa využíval jako ideologický nástroj protiněmectví, ale zobrazoval válečné události ve správných proporcích.

Arnošt Lustig stál tedy úplně mimo polistopadový společenský diskurs a i když měl co říct, byl odpočátku vnímán jako jakási literární fosilie, vhodná nejvýše k vyplnění stránek bulváru a do ženských časopisů.

Jako tragedií bylo, že pro potřeby současného českého čtenáře nedokázal být dost malý.

1 komentář
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 3060

Na podzim 1906 propukla v Baťových závodech ve Zlíně, tehdy ještě provozovaných pod firmou T. & A. Baťa, všeobecná stávka dělnictva. Tomáš Baťa nařídil vydat stávkujícím pracovní knížky a nechal je zapsat na černou listinu osob, které nesměly být do jeho závodu za žádných okolností znovu přijaty. Propuštění dělníci byli nahrazeni nekvalifikovanými pracovníky z okolních vesnic. Sám Baťa o tom napsal: Vyjednávání (s odborovou organisací) jsme nezahájili. Zato zahájili jsme ihned práci, vzdor vyhrožování stávkokazům. Práci naší se nedařilo dlouho dobře. Bylo třeba učiniti znovu všechny kroky a ztráty naše byly veliké a mzdy poklesly na polovinu pro nezapracovanost lidí. Vzdor tomu jsme nepřijali zpět do práce ani jediného člověka, který za stávky odešel.

Tím začal raketový vzestup firmy Baťa, který zastavilo až převzetí moci komunisty v r. 1945.

Nevím, zda byly požadavky baťováckých dělníků spravedlivé, stejně jako nevím, zda jsou spravedlivé požadavky nemocničních lékařů. S určitostí ale vím, že Petr Nečas není Tomáš Baťa.

6 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3149

Tak jsem ho zase nepochopil. Nebo mám možná jen špatné přátele? Nevím…

Už řadu týdnů je to pro mě cosi jako rituál. Otevřu si hlavní stránku svého facebookového profilu (snad se tomu říká Zeď, možná podle obdobného media na veřejných záchodcích?), kam mí přátelé píší svoje komunikační exkrece, a hledám, co mě tam zaujme, abych konečně docenil výhody sociální sítě. Pročtu nějakých sto, dvě stě exkrecí, kliknu na pár fotek, otevřu několik linků, a s povzdechem tab zavřu. Tak dnes zase nic.

Asi je chyba ve mně: jsem internetový asociál, vyšších hodnot nehodný individualista, případně autista. Třeba mi ale někdo vysvětlí, kde dělám chybu, a naučí mě s FB pracovat.

Vybral jsem si své přátele nesprávně? Nevím, až na pár výjimek všechny osobně znám, některé jsem získal při experimentování s rozhraním sám, jiní mě o přátelství sami požádali a připadalo mi neslušné odmítnout.

Je to různorodá množina: spolužáci z vysoké školy, které jsem roky neviděl, novináři, s nimiž jsem se seznámil v době svého psaní pro Britské listy, aktivisté, pravicoví, levicoví i eko-, ale třeba taky dvě holčičky, kterým jsem před několika lety pomohl dostat tatínka z vězení a když mě teď, již povyrostlé, požádaly o online přátelství, přišlo by mi nepěkné je odmítnout, přestože je mi jasné, že mě nebudou jejich komunikační okruhy příliš zajímat, stejně jako je nebudou zajímat ty moje, a několik dalších lidí, s nimiž se pravidelně setkávám a běžně komunikuji i mimo prostředí sociální sítě.

Proč je tedy výsledek tak tristní? Je to jen tím, že jsem si navykl vyjadřovat se bloggersky a facebookové exkrece neprávem odsuzuji jako inferiorní? Nebo jsem empathické komunikace neschopen i v reálu a FB to pouze zdůraznil? Poraďte!

27 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 4921

Pěkný titulek vytvořili v iDnes: Heger představil reformní zákony. Péči nalinkují od příjezdu sanitky po pitvu. Mám tomu rozumět tak, že s jiným výsledkem lékařské péče o pacienta se nepočítá?

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2557