Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Doslechl jsem se, že ministerstvo obrany připravuje oslavu stého výročí vzniku československých legií, nákladem nějaké půlmiliardy korun.

Výtečně: za ty peníze se jistě konečně podaří zdokumentovat, co všechno legionáři na Sibiři ukradli!

18 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2537

Začněme definicí: bátorismus je krátký literární útvar mající formu raději x než y a napodobující proslulou pasáž ze životopisu Ladislava Bátory, bývalého budoucího náměstka ministra školství. Příkladmo: raději poctivé hnojiště než splachovací záchod, raději deset deka vlašáku s rohlíkem než švédský stůl, raději Benešovy dekrety než Listinu základních práv a svobod.

Hezkou sbírku uspořádala Věra Tydlitátová; mými oblíbenými jsou raději Harmasan než Zewa Softies, raději Nechranickou přehradu než jakékoliv moře a raději Trpaslíka od Mistra Knížáka než cokoliv od toho Černého.

Nezaujatý pozorovatel, sledující tyto mediální výměny, by zřejmě musel dospět k závěru, že zatímco všude jinde na světě spolu bojují politické proudy konservativní, liberální a socialistické, v této zemi se utkává na smrt Klub ctitelů Pana Profesora a Strana Pravdy a Lásky (dále jen P&L).

Skutečnost je prosaická: to, co je vnímáno jako hnutí P&L, je důsledkem syndromu vyvolení. Protože po r. 1989 nebyl v Československu nikdo, kdo by dokázal po odstoupivších komunistech převzít moc, dostali se do funkcí lidé, kteří tam byli dosazeni na základě velmocenské dohody, aniž by si však sami tento fakt uvědomovali a/nebo připouštěli. To způsobilo, že sami uvěřili ve svou velikost a bezmezné schopnosti, ačkoli až na výjimky (Václav Žák, Jan Sokol) byli zoufale nevzdělaní a v kontextu globálního politického diskursu ze všeho nejvíc trapní. Media, zvláště tzv. pravicová, toto divadlo hrála s nimi, protože i pro ně bylo výhodné předstírat, že píší o elitě, ba sami jejich žurnalisté jsou její součástí.

Protipolem P&L je klausismus, realistická postkomunistická politika reflektující zubožený stav české společnosti, redukující realitu na nejnižšího společného jmenovatele a apelující na ty struny, které v člověku vychovaném v marasmu komunistické totality musely resonovat: závist, mindrák z vlastní zaostalosti a neobratnosti, po desetiletý adorovaný kult plebejství, a samozřejmě universálně a nadčasově fungující moment primitivního nacionalismu.

Toť v kostce současná česká pravice a takto bychom měli rozumět i bátorismům, jež, jsou-li trefné, mohou být redukovány na universální raději buranství a primitivismus než kitsch a faleš.

9 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3152

Přidat komentář
Kategorie: Hudba
Počet zobrazení: 1671

A už je to tady zase: stránky novin zaplnil další výron mediálně-politického hysterismu, tentokrát na thema Ladislav Bátora neboli Klaus v. Havel, ve volném stylu, kolo n plus prvé…

Předesílám, že Bátorův životopis u mne osobně žádné zvláštní emoce nevzbudil, jen jsem si pomyslel: No to je dobré, ještě by to chtělo: raději petrolejku než elektrickou žárovku, raději pijavky než penicilin, raději plachetnicí než letadlem, raději pašijové hry než biograf a raději homilie než Internet!. Bátora, stejně jako před ním Roman Joch, je nicméně příhodnou šancí k okopávaní nepřátelských kotníků, a tak by asi přece jen chtělo trochu se jej zastat.

Takže, primo, je L. Bátora fašista? Ne, a to v žádném smyslu, který se tomuto termínu obvykle přiřazuje.

Secundo, je to nacionalista? Bezesporu, a to nacionalista velmi zvláštního druhu. Zatímco všechna ostatní emancipační hnutí, která vzešla z osvícenství, Bátora konsistentně odmítá, k tomu prvnímu a nejdůležitějšímu z nich, k nacionalismu, se hlásí. Volí-li Františka Josefa I., pak nerozumím, jak může zároveň podporovat Václava Klause, který je jeho téměř dokonalou antithesí.

A tertio et ultimo, Ladislav Bátora je konservativec, protože zjevně uznává primát řádu nad svobodou i nad rovností. Některé jeho názory ovšem působí zvláštně, např. tak příkré odmítání eurofederalismu: já sám jsem eurofederalista a zároveň paleokonservativec, který si přeje, aby se Evropská unie transformovala na federaci, v jejímž čele stane silný monarcha, společný evropský císař.

Spor je ovšem veden i v osobní rovině, a tam přiznávám, že i mně je milejší hluboce zbožný jesuita Antonín Koniáš než Tomáš Halík, který – a připouštím, že možná zčásti nespravedlivě – je pro mne ztělesněním víry neupřímné, služebné a oportunní.

Celkově však affairu Bátora vnímám spíš positivně, protože až dojde munice – a odpusťte ten výraz, jest arci jen dávnou citací, jež mi přijde pro tuto chvíli opět příhodnou – mediálním sračkometům obou stran, lidé se snad dokážou zamyslet nad tím, nakolik věrné jsou prefabrikované obrazy nepřítele a zda by i jim neprospělo ponechat si od stran tohoto sporu více odstupu.

5 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 10223

S náležitou pompou oslavil včera stovku filmový režisér Otakar Vávra, patrně nejznámější prostitut české kinematografie. Gratulovat přišel i Václav Klaus, který Vávru již dříve ocenil státním vyznamenáním; což nepřekvapí, uvědomíme-li si, že Klause a Vávru spojuje vypjatý chauvinismus.

Dílo Otakara Vávry je čirou ukázkou umělecké prostituce, je uměním služebným, neupřímným a neuthentickým – a tedy ani vlastně ne uměním v pravém slova smyslu. Přesto však Vávra vytvořil tři filmy, které uměním jsou a které prokázaly, že jejich tvůrce byl, pokud právě nesloužil mocným tohoto světa, skutečným umělcem. Psychologická a z dnešního pohledu už poněkud nudná a příliš do sebe zahleděná Zlatá reneta (1965), lyrická, citlivá a herecky i režijně brilantní Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969), film, ze kterého i po 42 letech mrazí a který je právem považován za jeden z vrcholů tzv. nové vlny české kinematografie, to jsou tři důvody, proč jméno režiséra Vávry nebude zcela zapomenuto tak, jak budou zapomenuti jeho netalentovaní souputníci a režimní spoluslouhové, jakými byli třeba Zbyněk Brynych nebo Karel Steklý.

Křesťan by řekl, Spiritus ubi vult spirat…

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2517