Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

A další kousek pro Guye Peterse: tahle písnička ze 60. let má výhodu, že člověk nemusí hledat po různých googlech paroles, ježto vše je srozumitelné na první poslech. A ti z mých vážených čtenářů, které zvuk francouzského jazyka nepřivádí do extase a nezpůsobuje jim orgasmické svalové stahy, jako nám dvěma, nechť mi prominou, příště napíšu zase něco pro ně.

15 komentářů
Kategorie: Hudba
Počet zobrazení: 2387

Jak učinil přede mnou už Miroslav Macek, i já připomínám sté výročí narození Zdeňka Jirotky, spisovatele, který stvořil českého Jeevese, sluhu Saturnina, a v tíživé době napsal knihu, kterou každý z nás četl a skoro každý ji má rád.

Stejně jako některá jiné literární díla té doby (jmenujme, pars pro toto, Drdovo Městečko na dlani), Saturnin (1942) vytváří vlastní, idylický svět, v němž, jak praví známá televisní reklama, jsou věci ještě tak, jak mají být. Dvacáté století se svými běsy totalitních ideologií zůstává vytěsněno, aby nenarušovalo čirý, ničím nepoznamenaný a ryzí výtrysk radosti ze života.

6 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 2367

Tak nějak fungovala v 70. letech anketa Zlatý slavík: mohli jste hlasovat pro kohokoli, vyhráli stejně Karel Gott a Helena Vondráčková. Hovořím o blogu Věry Tydlitátové a o řadě deseti hvězdiček, které se pod jejími články objevují a pomocí nichž mohou čtenáři kvalitu postu ohodnotit. Trik je v tom, že dáte-li jiný než požadovaný počet bodů, váš hlas je po chvíli anulován a článek zůstává ohodnocen tak, jak si paní Věra přeje.

Příkladmo za tento článek jsem udělil nula bodov, a stejně po mně učinil nejméně jeden další čtenář, který o tom napsal na blogu, a, jak říkají Angličani, lo and behold, výsledkem je stále průměrné hodnocení 10,00!

67 komentářů
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 19397

Milý slavnostní deníčku!

Usedám dnes k tobě, abych s plnou vážností a vědom si… ne, počkej, já to tak nemyslel, to se jen nemohu přepnout z režimu frasí do normální mluvy. Že se ti taky ten link líbí? Mezi námi, já být předsedou, tak na tohohle zlatoústého Jana Hubomela Žvanimíra-Holečka vezmu bejkovec a honím ho Prahou tak dlouho, až všechny ty svoje žvásty a floskule zapomene a začne psát, jak mu mozek narostl. Jo, deníčku, to bývaly doby, kdy se nepoctiví pekaři máčeli ve Vltavě, cizoložnice vystavovaly na pranýři a pitomce bylo zvykem veřejně fackovat, viď?

Napadá mě, že to poslední vydrželo vlastně až někdy do začátku 20. století: rozhodně o tom píše Jaroslav Hašek v dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona, kde vzpomíná, jak se stranická delegace vypravila na schůzi partaje znepřátelené kamsi do Nuslí, a když tam Hašek dostal slovo a hned úvodem si postěžoval, že zatímco jeho předřečník byl přivítán halasným aplausem, před jeho vystoupením vládne ticho, dál už ho neposlouchali, celá delegace dostala společně a nerozdílně přes hubu a poté, vyhozena ze sálu, vzájemně se podpírajíc a ubezpečujíc, že morální vítězství je na její straně, odebrala se zpět na Vinohrady.

Řekni, deníčku, tobě by se nelíbilo, kdyby se takhle transparentně a pod kontrolou veřejnosti vyřešila třeba Drobilova affaira?

Ale proč do tebe píši: začal další rok a já si předsevzal, že přece jen udělám stranickou kariéru. Musím jen trochu pozměnit styl svých zápisků, neboť takto mají někteří moji ctihodní kolegové pocit, že jejich úsilí znevažuji a místo abych vzdával hold jejich neskonalé moudrosti a vpravdě dějinné velikosti, činím si z plodů jejich ducha blázny.

To se musí změnit! A už mám vzor, jemuž se chci podobat: místopředsedu KDU-ČSL Mariana Jurečku. Má taky svůj blog, a v něm nedělá nic jiného, než svou partaj chválí. Vezmi třeba tu pasáž o Luxovi: ten čestný muž a archetyp poctivosti, jakmile nazřel, že v ODS se děje cosi podivného v oblasti financí, neváhal obětovat všechny prebendy a okamžitě svou stranu odvedl do oposice, kde – to už ale blogger, nejspíš z nedostatku místa, neuvádí – hrdinně setrval celých několik dlouhých týdnů (a veškerá vládní křesla si přitom navíc i v oposici ponechal).

Nebo vezmi ten závěr: Je třeba si uvědomit, že má-li politická strana opravdu svobodně hájit svůj politický program, pak nesmí být závislá na financování z pochybných výběrových řízení! Nové vedení lidovců zprávou o mimořádných členských příspěvcích vydalo jasný signál, že jde cestou zajištění finanční stability strany především z vlastních řad. To, že nyní KDU-ČSL není v PS a nemá účast ve vládě, jí dává šanci se právě touto na výsost transparentní cestou vydat. Pokud se to podaří, získá KDU-ČSL obrovskou konkurenční výhodu před stranami, které v současnosti v PS jsou.

Není to báječné, umět podat volební debakl jako konkurenční výhodu? Propadám skleslosti, protože takhle krásně a vzletně se o Konservativní straně psát nikdy nenaučím, a nezbyde mi než setrvat u svých přízemních, nesofistikovaných představ, za něž bývám stranickým vedením pravidelně kárán.

Začít bych mohl třeba u té tiskové zprávy. Jak že to tam píšeme? Je potřeba být pravdiví a čestní! Tak, deníčku! Apeluji na tebe, buď pravdivý a čestný!

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 1685

Hodně experimentu, málo poctivé kinematografie – s tímto povzdechem jsem ohodnotil i po druhém zhlédnutí kritikou poměrně vysoko ceněný film Marka Najbrta Protektor (2009); toto druhé zhlédnutí jsem záměrně o několik týdnů odložil, doufaje, že podruhé ve filmu uvidím to, co mi snad poprvé ušlo, a dílo s odstupem času docením.

Nestalo se. I nyní si myslím, že Protektor je průměrný film, v němž forma těžce zvítězila nad obsahem a jehož tvůrci se pokusili odvyprávět svůj příběh z Protektorátu kinematografickými prostředky, jež se jim vymkly z rukou.

Předpokládám, že čtenář film zná, a omezím se proto na strohé poznámky a podněty do diskuse.

Prvním nedostatkem Protektora je nerespektování dobových realií, zejména způsobu komunikace mezi lidmi i samotného mluveného jazyka. V Protektorátu přežívaly prvorepublikové zvyky a formální zdvořilost, lidé spolu nemluvili tak, jak herci předvádějí. Podobně nevěrohodný je i pohled na manželskou nevěru; ta samozřejmě i tehdy existovala, avšak to, co ve filmu vidíme, by odpovídalo spíš 70. letům minulého století. Paradoxem je, že ve filmu o růžovém kukátku, ve kterém Hana hraje a který se za II. republiky už nesmí promítat, jsou dobové realie respektovány, aniž by ovšem tvůrci dospěli k reflexi, že přes určitou míru stylisace je to právě tento film ve filmu, který relativně nejvíc odpovídá realitě.

Dalším problémem je psychologická nevěrohodnost příběhu: nelze uvěřit tomu, že by Hana, výjimečně nadaná herečka a vnitřně silná, odvážná žena, svým slabošským manželem nepohrdala a na jeho zradu by reagovala tak, jak je ve filmu zobrazeno, tedy dobrovolným nástupem do transportu. To, jak Jana Plodková Hanu zahrála – a je to zdaleka nejlepší herecký výkon ve filmu – takový závěr nepřipouští.

Nepřesvědčil mě ani herecký představitel hlasatele Emila Vrbaty, Marek Daniel. Jeho role je obtížná, protože Vrbata je svým naturelem váhavý střelec a za svou kolaboraci se spíš stydí, než aby si v ní liboval. Tomu ale neodpovídá scénář, protože Vrbata se podle něj svou popularitou na několika místech celkem bez ostychu chlubí; proč je to tak, těžko říct, snad tím scenarista chtěl naznačit jeho slabošskou povahu. Jenže celek neharmonuje a ve filmu tato rozpolcenost nefunguje, když navíc Daniel není právě mistrem psychologického herectví a zvládá v podstatě jedinou dramatickou polohu muže hnaného proudem.

Další totálně nefunkční složkou filmu je hudba. Sama o sobě nikoli nezajímavá, ale v kontextu zobrazované doby jednoznačně pěst na oko: výsledek působí asi stejně, jako kdybychom do filmu s Antonií Nedošínskou pustili skladby Beatles.

Nesdílím proto kladná hodnocení kritiků (např. Jana Čulíka v Britských listech); vady Protektora jsou příliš závažné a zjevné a vystupují na povrch zejména v kontrastu s prakticky současně natočenou Kawasakiho růží (kterou jsme na tomto blogu už recensovali). Zatímco v případě Hřebejkova filmu díky kázni tvůrců vzniklo vynikající a trvanlivé dílo, Najbrt vytvořil jen další z krátkodechých experimentů, jehož jedinou zásluhou nakonec bude, že pro český film objevil nový herecký talent, Janu Plodkovou.

13 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2129